top of page
Vyhledat

Puberta, adolescence, dospívání?

Aktualizováno: 12. 1.

V každodenním životě a v našich rozhovorech běžně používáme slovo puberta jako zastřešující pojem pro změny, které přibližně mezi 9. a 20. rokem pozorujeme u našich dětí – a později u „puberťáků“.


Mezi kamarády, ale i na ulici, můžeme slyšet věty typu:

„Je teď strašně náladová, to ta puberta…“

„Už aby to skončilo, je to jak na houpačce.“

„Tenhle čtvrtrok kupuju už třetí kalhoty, nevím, kam v té pubertě ještě poroste.“

„Musí teď o všem diskutovat a mít poslední slovo.“

Nebo: „Nemůžu s ním jít ani ke škole, okamžitě mě posílá pryč. Mám pocit, že se za mě stydí.“


Z těchto příkladů je vidět, že máme tendenci vnímat pubertu jako období, které zahrnuje téměř všechny změny – tělesné, biologické, emoční i sociální.


Jenže tak jednoduché to není.


Dalo by se říct, že puberta je pouze jednou částí širšího procesu, který označujeme pojmem adolescence. Toto slovo pochází z latinského adolescere a znamená dorůstat i dospívat. V sobě tedy nese jak složku fyzickou (dorůstání), tak složku psychickou a sociální (dospívání).


Adolescence tak odkazuje na komplexnější a dlouhodobější proces, než je samotná puberta.


Rozdíl mezi těmito pojmy není jen jazykový nebo akademický. Velmi konkrétně ovlivňuje to, jak dospívající chápeme, co od nich očekáváme a jak k nim v každodenním soužití přistupujeme.


Pojďme se tedy na tyto pojmy podívat blíž.


Puberta: tělo, hormony a biologická zralost


Podle WHO je puberta obdobím tělesných změn, během nichž se tělo dítěte mění v tělo pohlavně zralého jedince, schopného reprodukce. Obvykle probíhá přibližně mezi 10.–16. rokem, i když konkrétní načasování je individuální a silně ovlivněné genetikou, výživou a zdravotními podmínkami.


Jedná se především o biologický proces, zaměřený na tělesné změny, který je:

  • iniciován hormonálními signály vycházejícími z mozku,

  • řízen činností pohlavních žláz,

  • doprovázen rychlým růstem a změnami tělesné stavby,

  • viditelný zejména na tzv. druhotných pohlavních znacích,

  • často provázen změnami nálad a chování, které však nejsou pouze důsledkem hormonálních změn.


Samotnou pubertou nelze plně vysvětlit změny identity, hodnot, vztahů ani chování, ke kterým v průběhu adolescence dochází – a které jsou často ještě výraznější než změny tělesných proporcí.


Adolescence: proces, který přesahuje pubertu


Zatímco puberta zahrnuje především tělesné a biologické změny, pojem adolescence označuje mnohem širší a komplexnější proces. Zahrnuje období přibližně mezi 11. a 19. rokem a pubertu nejen překrývá, ale také výrazně přesahuje.


Adolescence se netýká pouze těla, ale především psychického, emočního a sociálního vývoje. Jde o období, kdy mladý člověk hledá odpovědi na otázky Kdo jsem? Kam patřím? Co je pro mě důležité? a postupně si vytváří vlastní identitu, hodnoty a vztah ke světu i k sobě samému.

Zároveň jde o fázi intenzivního zrání mozku, zejména oblastí zodpovědných za seberegulaci, plánování, rozhodování a schopnost nahlížet důsledky vlastního jednání. Právě tento neurovývojový proces vysvětluje, proč mohou být reakce dospívajících proměnlivé, emotivní nebo impulzivní – a proč nelze očekávat stabilní „dospělé“ fungování jen proto, že tělo už dospěle vypadá.

Adolescence končí ve chvíli, kdy je mladý člověk schopen relativně samostatného a odpovědného fungování, nikoli tehdy, když skončí puberta. A právě tento rozdíl je pro rodiče i pedagogy klíčový.


Klíč k pochopení dospívání: mozek v rekonstrukci


Moderní výzkumy posledních desetiletí ukazují, že změny v chování dospívajících nevycházejí primárně z hormonů, jak se dříve předpokládalo. Zásadní roli hraje především rozsáhlá přestavba mozku, která v období adolescence probíhá.


Tato „rekonstrukce“ zahrnuje mimo jiné:

  • úbytek až 50 % nervových spojů, díky němuž se mozek přepojuje, zefektivňuje a zrychluje své fungování,

  • zvýšenou citlivost na odměnu a sociální podněty,

  • zvýšenou citlivost na stres,

  • postupné dozrávání oblastí mozku zodpovědných za sebekontrolu, plánování a předvídání důsledků vlastního jednání.


Hormony jsou součástí tohoto procesu, nejsou však jeho jedinou ani hlavní příčinou. Zjednodušené vysvětlení „to jsou hormony“ tak často zakrývá podstatnou skutečnost: dospívající teprve získávají schopnosti a dovednosti potřebné pro plnou dospělost, a tento proces nutně trvá několik let.


Výlet do historie


Možná si teď kladete otázku, proč se dospíváním vůbec tolik zabývat. Vždyť dřív se to také tolik neřešilo – a lidé přesto vyrostli. Právě tady nám mohou nabídnout cenný vhled antropologické a historické studie. Ty ukazují, že s postupným vývojem lidské společnosti se náš svět stává složitějším, což prodlužuje dobu učení a přípravy na plnou dospělost.


U našich předků, jako byli Homo habilis nebo Homo erectus, bylo dospívání výrazně kratší. Děti se rychle učily dovednosti potřebné k přežití, brzy dosahovaly reprodukční zralosti a relativně brzy přebíraly dospělé role, včetně založení rodiny.


Dnes je ale situace zásadně jiná:

  • biologická puberta začíná dříve,

  • sociální a ekonomická samostatnost přichází později,

  • vzdělávání se výrazně prodlužuje,

  • nároky na psychickou, sociální a emoční kompetenci jsou mnohem vyšší.


Výsledkem je výrazně prodloužené období dospívání, které dnes může trvat klidně 10–12 let.

To, že dospívající potřebují na svůj vývoj a postupné přebírání plné odpovědnosti více času, není jejich selhání ani selhání rodičů. Je to přirozený odraz vyvíjející se společnosti – a my se teprve učíme, jak na tuto změnu reagovat způsobem, který je pro mladé lidi podpůrný a zároveň realistický.


Proč na pojmech záleží


Pokud budeme i nadále zaměňovat pubertu za adolescenci, můžeme snadno přeceňovat schopnosti dospívajících jen na základě toho, jak dospěle jejich těla vypadají. Můžeme pak očekávat dospělé chování od někoho, jehož nervová soustava ještě funguje jinak než u dospělých. Tím jim ale často – nechtěně – bereme pevnou půdu pod nohama.

Zároveň se může stát, že projevy, které jsou přirozenou součástí dospívání, začneme vnímat jako problémové nebo nepřijatelné chování. To pak může vést k nálepkám, které si dospívající nesou dál a které jejich vývoj spíše komplikují, než podporují.


Naopak porozumění rozdílu mezi pubertou a adolescencí nám může přinést větší trpělivost a realističtější očekávání. Pomáhá lépe chápat konflikty i výkyvy nálad, nabízí prostor pro podporu v období velkých změn a vede spíše k postupnému předávání odpovědnosti, než ke kontrole a tlaku.


Čím lépe těmto procesům porozumíme, tím méně boje a tím více spolupráce a porozumění může v našich vztazích s dospívajícími vzniknout.


Co si z toho odnést

Dospívání není porucha, kterou je třeba přežít, ani období, které musíme jen nějak vydržet. Je to náročný, ale přirozený vývojový proces, který se odehrává ve vztazích a potřebuje čas, porozumění a bezpečné hranice.


Tip na doma

Až se doma ocitnete s dospívajícími v emočně vypjaté nebo „třeskuté“ situaci, zkuste si místo myšlenky „to jsou zase hormony“ připomenout, že mozek vašich dětí se stále vyvíjí – a ještě nějakou dobu bude. Jak píše Frances E. Jensen, svému rozrušenému batoleti byste také neříkali, aby si „uklidnilo hormony“. Spíš byste chápali, že jeho mozek je ještě nezralý a snadno dráždivý.

U dospívajících je to v mnohém podobné. Rozdíl je jen v tom, že jejich těla už často vypadají dospěle, zatímco mozek je stále v procesu zrání.


Zdroje




Komentáře

Hodnoceno 0 z 5 hvězdiček.
Zatím žádné hodnocení
Přidejte hodnocení
bottom of page