Vykliď myčku! Vynes koš! Proč jsou domácí práce častým zdrojem konfliktů

Možná to znáte...

Vaše dítě už je větší. Dospívá. Máte pocit, že by doma mohlo převzít alespoň část odpovědnosti

a s něčím pomáhat.

A vyklízení myčky?

To se zdá jako ideální začátek.

Žádné sekání dřeva. Žádná rekonstrukce domu. Jen pár minut práce.

A tak přijde ona magická věta:

„Vyklidíš prosím myčku?“

Tři slova.

Člověk by si řekl, že na nich není nic zvláštního.

Jenže podle reakce vašeho dospívajícího by si člověk skoro myslel, že jste ho právě požádali o výstup na Mount Everest s dvacetikilovou krosnou na zádech.

Povzdech.

Protočení očí.

„No jo!“

Zavření dveří.

Nulová reakce.

A během několika minut tu máme konflikt, který už se ani tak netýká myčky.

Najednou se řeší:

„Dělám tady všechno sám/a.“

„Snad toho nechci tak moc.“

„Když ty něco chceš po nás, musí to být hned. Ale jakmile chceme něco my, je to problém.“

Zní vám to povědomě?

Mně ano.

Obecně mám pocit, že konflikty kolem myčky, učení a wifi patří v poradně k těm vůbec nejčastějším. A často jako by se kolem nich točila atmosféra celé domácnosti i nálada ve vztahu s dospívajícími.

Pojďme se tedy podívat na to, proč je myčka vlastně tak důležitá.

Proč ten odpor?

Z toho, co mi dospívající v poradně říkají, není problém v tom, že po nich chceme, aby doma přiložili ruku k dílu. Sami často říkají, že vědí, že je fér, aby se na chodu domácnosti podíleli.

Potíž bývá obvykle jinde.

V tom, KDY to po nich chceme a JAKÝM ZPŮSOBEM jim to říkáme.

Dospívání je období, kdy roste potřeba autonomie. Dospívající chtějí mít větší vliv na svůj čas, rozhodování i způsob, jakým budou jednotlivé úkoly plnit. Zároveň se stále vyvíjí schopnost plánovat, odhadovat čas, stanovovat priority nebo přepínat mezi činnostmi.

Když tedy dospívající řekne: „Za chvíli.“ nemusí to být lež ani snaha se povinnosti vyhnout.

Často jde spíš o špatný odhad času.

A upřímně, vaše a jejich představa o tom, co znamená „za chvíli“, se může dost výrazně lišit.

Když tedy na dospívajícího zavoláme z druhého konce domu:

„Vyklidíš prosím myčku?“

a ozve se:

„Za chvíli.“

zaděláváme si na NEDOROZUMĚNÍ hned z několika důvodů:

1. Komunikace na dálku spojená se zvýšením hlasu často působí jako pokyn nebo příkaz. I když není pronášená naštvaně, snadno aktivuje odpor.

2. Každý si pod pojmem „za chvíli“ představuje něco jiného.

3. Rodič často neví, co dospívající právě dělá a jak důležité to pro něj v danou chvíli je.

4. Dospívající zase neví, proč je potřeba myčku vyklidit právě teď a do kdy má být hotovo.

5. Pokud nejde o pravidelnou povinnost, nemusí vůbec chápat, jaký význam má daný úkol v širším fungování domácnosti. Například že potřebujete uvolnit myčku, aby se mohlo umýt další nádobí před večeří.

Vidíte?

Konflikt nevzniká proto, že by domácí povinnosti byly špatně.

Nevzniká ani proto, že by dospívající nechtěli převzít žádnou odpovědnost.

Často vzniká proto, že příležitostné požadavky pod časovým tlakem narážejí na vývojové specifika dospívání a na nejasnost vzájemných potřeb, očekávání a priorit.

Jinými slovy:

Problém není samotná myčka.

Problém bývá v tom, jak o ní spolu mluvíme.

Jak zadávat domácí práce, aby kolem nich bylo méně konfliktů

Neexistuje způsob, jak zajistit, že se váš dospívající bude při vyklízení myčky vždy usmívat a nadšeně děkovat za příležitost přispět k chodu domácnosti. Existují ale způsoby, které významně snižují pravděpodobnost konfliktu. Tady jsou:

1. Zadávejte úkoly konkrétně a s časovým rámcem

„Vyklidíš myčku?“

Je úplně jiná věta než:

„Potřebovala bych, aby byla myčka vyklizená do půl hodiny.“

V první větě chybí důležitá informace: DO KDY?

Možná máte pocit, že je to přece jasné.

Jenže často není.

Zatímco vy si pod pojmem „vyklidíš myčku“ představujete „ideálně hned“, váš dospívající si může představovat „někdy během dne“.

A konflikt je na světě.

Čím konkrétnější jsou požadavky, tím méně prostoru vzniká pro nedorozumění.

2. Vysvětlujte souvislosti a důvody

Dospívající často nemají zkušenosti s každodenním chodem domácnosti a nevidí do vašich myšlenek, plánů a představ o organizaci vašeho času.

Potřebují chápat souvislosti.

Ne proto, že by byli rozmazlení.

Ale proto, že porozumění zvyšuje ochotu ke spolupráci.

Je rozdíl mezi:

„Vyklidíš myčku?“

a „Potřebovala bych, aby byla vyklizená před večeří, protože potřebujeme umýt další nádobí.“

Když známe důvod, mnohem snáze přijímáme i omezení.

To platí pro dospívající i dospělé.

3. Dávejte prostor pro určitou míru volby

Pokud jsou některé domácí práce pravidelné, což myčka bývá poměrně často, vyplatí se o nich mluvit dopředu.

Ne ve chvíli konfliktu.

Ne ve chvíli, kdy už jste naštvaní.

Ale v klidu.

Sedněte si společně a pobavte se o tom, kdy potřebujete, aby byla myčka běžně vyklizená a proč.

Například:

„Potřebuji, aby byla večer vyklizená, protože do ní ráno po snídani dávám nádobí.“

Nebo:

„Potřebuji, aby byla vyklizená před večeří, protože ji budeme znovu plnit.“

Pak společně hledejte řešení, které bude fungovat i s programem vašeho dospívajícího.

Nejde o to, že by si určoval pravidla sám. Jde o to, že má možnost podílet se na jejich nastavení.

A to je velký rozdíl.

Stejně důležité je mluvit i o výjimkách. Návštěvy, oslavy, rodinné akce nebo prázdniny často mění běžný režim domácnosti. To, co je pro rodiče samozřejmé, nemusí být samozřejmé pro dospívajícího.

Ne proto, že by byl bezohledný. Ale proto, že jednoduše nevidí všechny souvislosti, které vidíte vy.

4. Nezadávejte úkoly křikem přes celý dům

Ano, je to rychlejší.

A ano, občas to uděláme všichni.

Jenže právě tady vzniká spousta zbytečných konfliktů.

Pokud jde o jednorázový úkol nebo něco, na čem vám opravdu záleží, zkuste dojít za dospívajícím.

• Zaklepat.

• Vejít.

• Navázat kontakt.

• A teprve potom požádat. Třeba:

„Potřebovala bych, aby byla do hodiny vyklizená myčka. Šlo by to teď?“

Pokud už měla být dávno hotová, postupujte stejně.

Možná totiž zjistíte něco důležitého.

• Že zrovna dokončuje úkol do školy.

• Že čte.

• Že píše kamarádovi.

• Že řeší něco, co je pro něj v tu chvíli důležité.

Neznamená to, že domácí povinnost zmizí.

Jen tím dáváte najevo, že respektujete i jeho svět.

A právě respekt bývá dobrým základem pro následnou domluvu.

5. Rozlišujte mezi odporem a slabším plánováním

Tohle je možná nejtěžší bod ze všech.

Když se něco nestane, máme tendenci předpokládat, že se to stát nechtělo.

Jenže v dospívání to tak často není.

Mnoho konfliktů nevzniká proto, že by dospívající odmítali domácí práce. Vzniká proto, že je nezvládnou dobře naplánovat.

• Informace se po cestě ztratí.

• Přijde jiná aktivita.

• Zapomenou.

• Ztratí pojem o čase.

A najednou je večer.

V takové chvíli bývá užitečnější vrátit se k vysvětlování a nastavování systému než k předpokladu, že jde o schválnost. Nejlepší prevencí bývají pravidelné, předvídatelné a časově ohraničené povinnosti.

6. Nejde o úkol, ale o vlastní rozhodnutí

Možná jste zažili situaci, kdy váš dospívající něco slíbil udělat.

A vy jste mu to pro jistotu připomněli.

Pak ještě jednou.

A ještě jednou.

A najednou se zdálo, že to odmítá udělat už jen z principu.

Zajímavé je, že někdy je to přesně tak.

Ne proto, že by odmítal samotný úkol.

Ale proto, že odmítá pocit, že je neustále řízen.

Jedním z hlavních vývojových úkolů dospívání je budování samostatnosti a autonomie.

Když si dospívající řekne:

„Po škole vyklidím myčku.“

• Je to jeho plán.

• Jeho rozhodnutí.

• Jeho iniciativa.

Když ale během odpoledne třikrát uslyší:

„Nezapomeň vyklidit myčku.“

může mít pocit, že úkol už není jeho.

A spolu s tím se může objevit odpor, kterému často nerozumí ani on sám.

Proto někdy neodmítá samotnou myčku.

Odmítá pocit, že nad ní ztratil kontrolu.

To samozřejmě neznamená, že bychom měli přestat připomínat důležité věci. Může být ale užitečné zamyslet se nad tím, zda dospívající opravdu potřebuje další připomenutí, nebo jestli tím jen nechtěně nepodkopáváme jeho příležitost převzít za úkol odpovědnost.

Čím dříve, tím lépe

Možná nejúčinnější způsob, jak předejít konfliktům kolem domácích prací v dospívání, je začít mnohem dříve. Ne až ve třinácti. Ne až ve chvíli, kdy máte pocit, že by se vaše dítě konečně mělo začít podílet na chodu domácnosti. Ale postupně, přiměřeně věku, už od dětství.

Děti se totiž nerodí s představou, že jednou budou vyklízet myčku, vynášet koš nebo skládat prádlo.

Tohle všechno se učí. Stejně jako se učí čistit si zuby, zdravit nebo uklízet po sobě hračky.

Čím déle jsou domácí práce přirozenou součástí každodenního fungování rodiny, tím méně je dospívající vnímají jako nově zavedenou povinnost nebo trest. Nestávají se něčím, co po nich rodiče najednou začali chtít. Stávají se součástí toho, jak rodina funguje. A právě to bývá jeden z největších rozdílů mezi rodinami, kde domácí práce vyvolávají každodenní konflikty, a těmi, kde jsou prostě běžnou součástí života. Ne proto, že by tam žili poslušnější dospívající. Ale proto, že měli více času si na odpovědnost postupně zvykat.

Pokud jste s rozdělováním činností začali až nyní, nevěšte hlavu, vše se dá udělat i v průběhu dospívání, jen je třeba mnohem více vysvětlovat.

Příběh jedné maminky

Jedna maminka mi vyprávěla, že její dospívající děti mají za úkol každý den vyklidit myčku před jejím návratem z práce v 17 hodin.

Ví, že to často nechávají na poslední chvíli.

A tak když v 16:50 přijede domů, otevře vrata garáže a ještě deset minut zůstane sedět v autě a poslouchá podcast.

Ví totiž, co bude následovat.

• Děti uslyší vrata.

• Vzpomenou si na myčku.

• A poběží ji vyklidit.

Možná to není systém, který by získal ocenění za precizní time management.

Ale funguje.

• Maminka přichází do domu s vyklizenou myčkou.

• Děti mají splněno.

• A nikdo se nemusí hádat.

Někdy totiž není cílem vyhrát.

Cílem je, aby domácnost fungovala i s ohledem na vývojová specifika dospívání.

Speciální rozbuška: chtít něco hned po škole

Pokud bych měla vybrat jednu situaci, ve které nejčastěji vznikají zbytečné konflikty, byla by to právě tato:

Dospívající přijde domů ze školy.

A během prvních pěti minut uslyší:

„Jak bylo?“

„Vynes koš.“

„Vyklidíš myčku?“

„Nezapomeň si uklidit pokoj.“

Přitom mnoho dospívajících po návratu ze školy nepotřebuje další požadavky. Jejich mozek bývá po celém dni soustředění, sociálních interakcí a neustálých nároků výrazně přetížený. Potřebují na chvíli vypnout. To, že sednou k telefonu, pustí si hudbu, zavřou se do pokoje nebo jen bezcílně leží na posteli, nemusí být lenost. Je to efektivní strategie jak se zregenerovat. Často jde o způsob, jak se jejich mozek snaží zotavit po několika hodinách soustředění, sociálních interakcí, hluku, hodnocení a neustálých požadavků.

Dospělí někdy přicházejí z práce a potřebují si dát kávu.

Nebo si na chvíli sednout.

Dospívající často potřebují něco podobného.

Jen to může vypadat jinak.

To samozřejmě neznamená, že po nich nemůžeme chtít, aby doma pomáhali.

Znamená to pouze, že načasování hraje větší roli, než si obvykle uvědomujeme.

Když požádáme dospívajícího o pomoc ve chvíli, kdy právě přišel domů, je unavený a snaží se přepnout ze školního režimu do domácího, zvyšujeme pravděpodobnost odporu. Navíc dospívající mozek potřebuje pro navození klidu a pohody delší čas vzhledem k vyšší citlivosti na stres.

Stejný požadavek o hodinu později může dopadnout úplně jinak.

Pokud tedy doma opakovaně narážíte na konflikty kolem domácích povinností,

zkuste si všimnout jedné věci:

Nejen co po dospívajícím chcete.

Ale také kdy to po něm chcete.

Někdy totiž není problém samotná myčka.

Někdy je problém jen to, že požadavek o pomoc přišel příliš brzy.

A co vynášení koše?

Podobně jako myčka bývá častým zdrojem konfliktů i vynášení odpadků. Jenže tady se často přidává ještě jedna vrstva, na kterou dospělí snadno zapomínají.

Zatímco vyklízení myčky probíhá doma, vynášení koše znamená vyjít ven. A to nemusí být pro dospívajícího tak jednoduché, jak se dospělému může zdát.

Dospívání je období, kdy výrazně roste sebeuvědomění. Dospívající mnohem více přemýšlejí o tom, jak vypadají, jak působí na ostatní a co si o nich druzí myslí. Mozek dospívajícího je navíc citlivější na sociální hodnocení než mozek dospělého. To, co my považujeme za naprosto běžnou situaci, může dospívající prožívat úplně jinak.

Když tedy řeknete:

„Prosím tě, vynes koš.“

nemusí slyšet jen:

„Odnes odpadky.“

Může slyšet také:

• „Vyjdi teď ven.“

• „Potkáš sousedy.“

• „Někdo tě uvidí.“

• „Všichni si všimnou, jak vypadáš.“

  
  

Zvlášť v mladší adolescenci, kdy bývá citlivost na vlastní vzhled a hodnocení okolím nejvyšší, může být i obyčejné vynesení koše překvapivě nepříjemným úkolem.

Situaci navíc nepomáhá, pokud je potřeba nést něco objemného, neskladného nebo zapáchajícího. Velká krabice, pytel s odpadem nebo taška s tříděným odpadem mohou být přesně tím typem věci, se kterou se dospívající nechce ukazovat na ulici.

Neznamená to, že bychom měli domácí povinnosti rušit. Může nám to ale pomoci lépe porozumět některým reakcím. Někdy totiž nejde o lenost. Někdy jde o stud. A ten bývá v dospívání mnohem silnější, než si dospělí často uvědomují.

Co si z toho odnést

Pokud bych měla článek shrnout do jedné myšlenky, byla by to tato:

Nejde o myčku.

A vlastně nejde ani o koš.

Domácí práce jsou důležité. Ne proto, že potřebujeme mít dokonale uklizenou domácnost, ale proto, že dávají dospívajícím příležitost učit se odpovědnosti, spolupráci a ohleduplnosti vůči ostatním členům rodiny. Zároveň ale platí, že způsob, jakým domácí povinnosti zadáváme, může výrazně ovlivnit, jestli se stanou běžnou součástí fungování domácnosti, nebo každodenní rozbuškou konfliktů.

Když se rodiče s dospívajícími hádají o domácí práce, snadno získají pocit, že bojují o nádobí, odpadky nebo pořádek. Jenže ve skutečnosti je učí něco mnohem důležitějšího.

• Učí se, jak přistupovat k povinnostem, které nejsou zábavné.

• Jak zvládnout něco, do čeho se jim nechce.

• Jak přispět druhým lidem, i když z toho nemají okamžitý užitek.

• Jak fungovat ve společenství, kde mají všichni nejen práva, ale i určité povinnosti.

Proto není cílem, aby váš dospívající nadšeně odpověděl:

„Jasně, mami, moc rád!“

Cílem je něco mnohem realističtějšího:

„Nechce se mi. Ale zvládnu to udělat.“

A možná právě to je jedna z nejdůležitějších věcí, které si z domácích prací mohou odnést do dospělého života.

Tip na doma

Až příště budete mít chuť zakřičet přes celý dům:

„Vyklidíš prosím myčku?“

zkuste se na chvíli zastavit.

Nadechněte se.

Udělejte pár kroků směrem k pokoji svého dospívajícího.

Zaklepejte.

Navažte kontakt.

A teprve potom svůj požadavek vyslovte.

Ideálně s jasným časovým rámcem a vysvětlením, proč je potřeba úkol udělat.

Například: „Potřebovala bych, aby byla myčka vyklizená do půl hodiny, protože za chvíli budeme připravovat večeři. Šlo by to?“

Možná budete překvapeni, o kolik méně odporu podobný způsob komunikace vyvolá.

A i kdyby to nepomohlo pokaždé, otevírá to mnohem větší šanci na domluvu než věta vykřiknutá z druhého konce domu.