„Jsem hnusný/á.“ Aneb když vzhled hraje u dospívajících prim

Možná to znáte.

Je neděle dopoledne. Vaříte oběd a dveře do pokoje vaší dcery zůstaly pootevřené.

Úzkým průhledem ji vidíte, jak stojí před zrcadlem. Mění oblečení, líčí se.

Různě se natáčí, zkouší úhly, fotí se.

Chvíli to působí skoro jako hra.

Pak ale telefon odhodí. Rozbrečí se. A zaleze do postele.

Překvapí vás ten náhlý příval emocí. A hlavou vám proběhne:

Co se to vlastně děje?

Je tohle ještě normální?

Nebo už je to něco, na co bych měl/a reagovat?

A až za ní půjdu… co mám vlastně říct?

Zaměření na vzhled je v dospívání běžné. Jsou ale situace, které mohou naznačit, že se na sebe mladí zaměřují možná až příliš, a že jim to začíná komplikovat každodenní fungování.

Pojďme se na to spolu podívat.

Chlapci i dívky na jedné lodi

Téma vzhledu se častěji spojuje s dívkami. Pravdou ale je, že se změnou společnosti se týká dospívajících obecně. Jen se někdy mírně liší, na jaký typ vzhledu se dívky a chlapci zaměřují.

Když to zjednoduším, u dívek se to může projevovat zejména zaměřením na váhu, hubenost, make-up, oblečení. Dalšími projevy jsou hodiny strávené u zrcadla, focení, sdílení fotek s kamarádkami nebo na sociálních sítích. Někdy se přidávají i různé trendy a rutiny typu „#clean girl“ nebo „#that girl“, které vytvářejí představu, jak by měla „správná“ dívka vypadat a fungovat.

Ve chlapeckém podání se to projevuje jinak, ale princip je stejný. Důraz bývá hlavně na svalnatost, čas v posilovně, nízké procento tuku, „ideální postavu“. Občas také na značkové a trendy oblečení, boty, elektroniku. Stejně jako u dívek se ale objevuje focení těla, sledování vlastního vzhledu a sdílení na sociálních sítích.

Nejde tedy o „holčičí problém“. Je to reakce na vrstevnické prostředí, které mladým poměrně nahlas říká: takhle bys měl/a vypadat. A dospívající jsou vůči tomuto tlaku mimořádně zranitelní. Zejména proto, že právě v tomto období hledají svou identitu a potřebují někam patřit.

Kdy už je vzhledu moc?

Občasné zaměření na vzhled, stres z akné nebo přemýšlení nad tím, jestli jsem se sebou spokojený/á, není problém. Problém vzniká ve chvíli, kdy se ze vzhledu stává hlavní nebo dokonce jediné téma.

V každodenním životě to může vypadat například tak, že:

• dítě opouští jiné aktivity

• ztrácí zájem o věci, které ho dřív bavily

• většina energie jde do toho, jak vypadá

• zanedbává školu nebo jiné povinnosti

• vzhled výrazně ovlivňuje jeho/její náladu na každodenní bázi

• se silně srovnává a vyhýbá se lidem kvůli vzhledu

• má sklon k extrémnímu chování (dieta, kontrola těla, odmítání společného jídla, cvičení)

V těchto momentech dává smysl zpozornět. Ne proto, že by řešení vzhledu bylo špatně. Ale proto, že chybí další zdroje, o které se dospívající může opřít.

Jednu z užitečných metafor k tomuto tématu používá psycholožka Lisa Damour.

Přirovnává sebevědomí dospívajících k jezeru, které se postupně napouští. Aby se mohlo naplnit, potřebuje více přítoků, ideálně různě silných. Každý z těchto přítoků představuje něco, z čeho může dítě čerpat pocit vlastní hodnoty. Například:

• vztahy

• škola

• dovednosti

• zájmy

• zkušenost, že někam patřím a jsem užitečný/á

• vědomí vlastních silných stránek a charakteru

Vzhled může být jedním z těchto přítoků. A je to v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy je jediný. Protože jakmile „vyschne“, objeví se pupínky, změní se váha, přijde kritika, jezero začne vysychat také.

Proto je důležité, aby dospívající:

• byli aktivní (např. širší rodina, kroužky, školní akce, komunita, církev aj.)

• měli zájmy a vztahy

• věděli, co jim jde i kde mají své limity

• zkoušeli nové věci

• budovali dovednosti

• pomáhali druhým

Díky tomu nemají tolik prostoru soustředit se pouze na vzhled. A zároveň si budují další přítoky sebevědomí, které jsou stabilnější než vzhled. Protože ten je, vzhledem k přirozenému stárnutí každého z nás, vždy jen dočasným zdrojem.

Jak nereagovat

Pokud od svého syna nebo dcery uslyšíte: „Jsem hnusný/á.“, první, co vás pravděpodobně napadne, je dítě uklidnit. Říct mu, že to tak není. Že je krásné. Že vám se líbí. Nebo že každý je svým způsobem krásný.

Jenže i když je to myšleno dobře, většinou mu to nepřinese úlevu.

Často naopak uslyšíte: „No jasně… ty to musíš říkat, protože jsem tvoje máma / táta.“

A dává to smysl.

Taková reakce totiž nijak nepracuje s tím, co se v tu chvíli opravdu děje uvnitř.

• Se zklamáním ze sebe.

• Se studem.

• S pocitem, že „nejsem dost“.

• Strachem, že ho/ji nikdo nebude chtít za partnera/ku.

Dospívající mohou nespokojenost se svým vzhledem prožívat velmi intenzivně. Někdy až tak, že říkají, že se na sebe nedokážou podívat. Nebo nechtějí, aby je viděl kdokoliv jiný, například když mají akné. Zároveň velmi dobře vnímají, jakým směrem se ubírá tlak společnosti na vzhled. Vidí, jak vypadá „ideál“. A dokážou poznat, když se od něj liší. Ideál krásy je totiž poměrně úzce vymezený a díky soc. sítím snadno viditelný.

Pro nás dospělé už může být snesitelnější do něj nezapadat. Máme odstup, zkušenost, širší pohled.

Pro dospívající je to ale mnohem náročnější. A tak když v téhle chvíli slyší: „Ne, jsi krásná,“ místo úlevy často přichází pocit nepochopení.

První krok

proto není vyvracet. Ale porozumět. Místo uklidňování zkuste zůstat u toho, co se děje:

„Uff… to musí být pro tebe fakt náročné, cítit se takhle sama se sebou.“„Tohle se musí těžko snášet, když se na sebe ani nechceš podívat.“

Neznamená to, že s nimi souhlasíte. Znamená to, že jste s nimi a vidíte, jak se cítí.

Jasně, tady je finální verze textu bez emoji:

Druhý krok

pak může být otevření tématu toho, jaký vliv má na vnímání vzhledu současná doba a sociální sítě.

Máme dnes už řadu výzkumů, které ukazují, že i pouhé sledování mediálně zobrazovaných ideálů krásy zvyšuje u dospívajících nejistotu ohledně vlastního vzhledu (Grabe et al., 2008; Fardouly & Vartanian, 2016).

Dává proto smysl dospívajícím postupně ukazovat, že svět sociálních sítí není neutrální. Že pracuje s pozorností. S porovnáváním. A často i s pocitem nedostatečnosti. Ne proto, aby jim ublížil, ale proto, aby udržel jejich pozornost a podpořil nakupování.

Zároveň je ale důležité načasování. Věty typu:

„Je pochopitelné, že se takhle cítíš.“

„Ne každý vypadá podle toho, co kultura oslavuje.“

„Ale to není to jediné, co určuje hodnotu člověka.“

mají své důležité místo. Ale až ve chvíli, kdy se dítě cítí pochopené. A právě odtud se dá jít dál.

Jak podporovat a budovat sebehodnotu

Jedna věc je vědět co nedělat, ale je i mnoho věcí, kterými můžete budování zdravého sebevědomí ve vztahu ke vzhledu podpořit tím, že odkláníte pozornost k dalším věcem, které jsou v životě důležité.

Jak na to:

1) Začněte u sebe

Dívejte se na to, jak mluvíte o svém vzhledu a o vzhledu lidí kolem sebe. Dospívající jsou na to velmi citliví. Všímají si nejen toho, co říkáte jim, ale i toho, jakým filtrem se díváte na svět.

A často si z toho odnášejí: „Takhle se jednou bude dívat i na mě.“

Větám typu:„Ta slečna jde snad na maškarní.“„Tomu pánovi by prospěly dvě sedačky.“ je proto dobré se vyhnout.

V dospívání se navíc hodně učí nápodobou a vlastní zkušeností.

Pokud u vás vidí:

• přijetí vlastních nedokonalostí,

• přirozenou péči o sebe,

• respekt k tělu i v procesu stárnutí,

• vnímání a naplňování vlastních potřeb i když se liší od trendů,

mají mnohem větší šanci odolávat tlaku sociálních sítí. Protože mají vnitřní základ, o který se mohou opřít (Cooley et al., 2021).

2) Mluvte o těle i jinak než ve spojitosti se vzhledem

Zkuste vědomě posouvat pozornost od toho, jak tělo vypadá, k tomu, co všechno umožňuje.

Mluvte o:

• pohybu

• síle

• fungování

• prožívání

• životu

O tom, co všechno vám tělo každý den umožňuje zažít. Pomáhá to přesunout pozornost od hodnocení k funkci. A vnímat tělo jako „parťáka“, ne jako objekt, který je potřeba neustále posuzovat (Alleva et al., 2022 ).

3) Mluvte o obsahu na sociálních sítích

Zajímejte se o to, co vaše děti sledují. Jaké profily, jaké trendy, co se líbí jejich vrstevníkům.

Ne proto, abyste to hodnotili. Ale abyste rozuměli kontextu, ve kterém se formuje jejich dospívající identita a vzory, ke kterým vzhlížejí. Pak dává větší smysl i jejich chování. Například proč zkouší různé sportovní výzvy, diety, „detoxy“ nebo najednou vstávají ve 4:00 ráno.

Místo zákazů zkuste zvědavost:„Jak se v tom cítíš?“„Dává ti to něco?“„Co ti na tom přijde lákavé?“ Tím podporujete schopnost přemýšlet o vlastním těle jako o individuálním, ne jako o něčem, co má odpovídat aktuálním trendům. Cílem je znalost sebe sama a vlastních biorytmů (McLean et al., 2021).

4) Vztah + hranice = nejlepší kombinace

Tohle je jeden z nejdůležitějších principů. A zároveň jeden z těch, které se doma nejobtížněji naplňují.

Když dítě řeší svůj vzhled, často nás to stáhne do jedné ze dvou poloh:

• buď se snažíme být hodně chápající, zaměřujeme se na zpracovávání emocí a necháme věci „plynout“

• nebo naopak zasáhneme a začneme nastavovat pravidla

Jenže dlouhodobě nefunguje ani jedno samo o sobě.

Dospívající totiž potřebují obě věci zároveň. Na jedné straně potřebují cítit, že s vámi mohou mluvit. Že když řeknou „jsem hnusná“, nepřijde výsměch, zlehčení ani rychlá oprava. To je vztah. Pocit bezpečí.

Na druhé straně ale potřebují i vedení. Protože svět, ve kterém se pohybují, je pro ně náročný a oni v něm ještě nemají dost zkušeností. Od toho jsou tu dospělí, aby touto formou dávali hranice a oporu.

A právě kombinace těchto dvou věcí dává smysl.

• Pokud je jen vztah bez hranic: dítě s vámi sice mluví, ale zůstává v něčem, co mu dlouhodobě neprospívá.

• Pokud jsou jen hranice bez vztahu: dítě se stáhne, přestane sdílet a začne si hledat cestu jinde.

Jak to může vypadat v praxi?

Například když řešíte sdílení fotek spojených se vzhledem:

Místo:„Tohle nikam dávat nebudeš, okamžitě to smaž.“ zkuste: „Chápu, že ti dává smysl sdílet fotky, když to dělají ostatní.“„Zároveň u nás doma nechceme sdílet fotky, které jsou zaměřené jen na tělo, protože se bojíme jaký dopad by to na tebe mohlo mít.“

Tím děláte dvě věci zároveň:

• uznáváte jejich svět

• a zároveň nastavujete hranici

Dítě s tím nemusí souhlasit. Může být naštvané. To je v pořádku. Důležité je, že vztah zůstává a hranice je jasná a konzistentní. Dospívající tedy ví, co očekávat. A právě tohle je kombinace, která pomáhá dospívajícím se v náročném období opřít (Rodgers et al., 2020).

5) Podporujte tvorbu „dalších přítoků“

Pomáhejte dětem objevovat oblasti, ve kterých se mohou cítit kompetentní.

Zájmy. Vztahy. Zkušenosti, ve kterých zažívají, že jim něco jde.

Role dospělého je tady zásadní. V dospívání nejsme jen „ti, kdo reagují nebo usměrňují“. Jsme i ti, kdo děti uvádějí do světa dospělých. Nabízíme jim:

• nové zkušenosti

• příležitosti

• způsoby, jak se zapojit

• jak se chovat k sobě i druhým a jak se vnímat

Tohle vrstevníci nabídnout nemohou. Ti si navzájem potvrzují identitu, příležitostně se podpírají, ale nemají ještě dost zkušeností na to, aby poskytli stabilní oporu. Tu mají za úkol přinášet dospělí.

A právě díky těmto zkušenostem si dospívající budují další „přítoky“ sebevědomí, které nejsou závislé jen na vzhledu ani na okamžitém ocenění, například ve formě „lajků“ na sociálních sítích.

Co si z toho odnést

Zájem o vzhled k dospívání patří. Je přirozený. A sám o sobě není problém. Důležité je, jak velký prostor v životě dospívajícího zabírá.

Ve chvíli, kdy se z něj stává hlavní, nebo dokonce jediný zdroj toho, jak o sobě přemýšlí, je dobré zpozornět. Ne proto, že by řešení vzhledu bylo špatně. Ale proto, že je to oblast, která je sama o sobě křehká a proměnlivá.

To, co pomáhá dlouhodobě, není jedna správná věta. Ale způsob, jakým spolu mluvíme. Jak reagujeme v náročných chvílích. A jaké hodnoty žijeme v každodennosti. Dospívající nepotřebují slyšet, že jsou krásní. Potřebují zažívat, že jejich hodnota je širší než jejich vzhled.

Tip na doma

Zkuste si v následujících dnech všímat jedné věci:

Kolikrát během dne zazní doma komentář o vzhledu a kolikrát o něčem jiném.

Nejen směrem k dětem, ale i mezi dospělými. O sobě. O druhých.

A zkuste vědomě přidat věty, které rozšiřují pohled:

„Líbí se mi, jak jsi to zvládl/a.“

„Tohle od tebe bylo fakt ohleduplné.“

„Je vidět, že sis s tím dal/a práci.“

Ne jako náhradu za vzhled. Ale jako další „přítoky“, o které se dá opřít. Protože právě z těchto drobných momentů si dospívající skládají odpověď na otázku: Kdo jsem a na čem vlastně stojí moje hodnota.

Tip na doma 2

Pokud se vám, stejně jako mně, někdy stane, že někdo před vámi začne obdivovat vzhled vašeho dítěte a vy nevíte, co na to říct. Zkuste na větu: „To je ale hezká holka, ta bude mít u kluků úspěch.“ např. odpovědět: „A povahu má taky skvělou.“

Jednoduchá věta, která nenaruší situaci, ale zároveň jemně ukáže to, na čem skutečně záleží.

Zdroje

Alleva, J. M., Martijn, C., Van Breukelen, G. J. P., Jansen, A., & Karos, K. (2022). Expand your horizon: A programme that improves body image and reduces self-objectification by focusing on body functionality. Body Image, 41, 1–14. https://doi.org/10.1016/j.bodyim.2022.01.002

Cooley, E., Toray, T., Wang, M. C., & Valdez, N. N. (2021). Body image and the family: Parental influences on body image and eating disorders in adolescents. Journal of Family Psychology, 35(4), 567–578. https://doi.org/10.1037/fam0000823

Damour, L. (n.d.). Is my teen too focused on her looks? Ask Lisa: The Psychology of Parenting. https://drlisadamour.com/resource/is-my-teen-too-focused-on-her-looks/

Damour, L., & Ninan, R. (Hosts). (2023). Is my teen too focused on her looks? [Audio podcast episode]. In Ask Lisa: The Psychology of Parenting. https://drlisadamour.com/podcast.

Grabe, S., Ward, L. M., & Hyde, J. S. (2008). The role of the media in body image concerns among women: A meta-analysis of experimental and correlational studies. Psychological Bulletin, 134(3), 460–476. https://doi.org/10.1037/0033-2909.134.3.460

Fardouly, J., & Vartanian, L. R. (2016). Social media and body image concerns: Current research and future directions.Current Opinion in Psychology, 9, 1–5. https://doi.org/10.1016/j.copsyc.2015.09.005

McLean, S. A., Wertheim, E. H., Marques, M. D., & Paxton, S. J. (2021). Media literacy and body dissatisfaction in adolescents: The role of parent–child conversations. Body Image, 37, 93–102. https://doi.org/10.1016/j.bodyim.2021.01.009

Rodgers, R. F., Paxton, S. J., & McLean, S. A. (2020). A biopsychosocial model of body image concerns and disordered eating in adolescence. Developmental Review, 55, 100880. https://doi.org/10.1016/j.dr.2019.100880