Emoční bouře

„Už je mu šestnáct, měl by mít rozum!“ slyším často od rodičů. Jenže neurověda říká něco jiného: mozek dětí má před sebou ještě 8 až 10 let vývoje, než dozraje do plné funkčnosti. A i potom se pořád částečně mění. Dokonce i u nás dospělých.

To, co jako rodiče vnímáte jako impulzivitu, náladovost nebo riskování, není vzdor nebo snaha dělat naschvály. Je to vedlejší efekt probíhající přestavby mozku.

Řidič a navigátor

Představte si mozek dospívajícího jako auto. Za volantem sedí amygdala, nesoustředěný řidič plný emocí. Šlape na plyn, jede prudce do zatáček, riskuje. Každý zážitek je dobrodružství, ale někdy taky hazard.

Vedle něj sedí prefrontální kůra – navigátor. Snaží se uklidňovat, radit, korigovat: „Zpomal, zvaž trasu, mysli na důsledky.“ Jenže jeho hlas zatím není dost silný, aby řidiče vždy zastavil. Někdy prostě jede i přes veškerá varování.

Výsledek? Emoce (řidič) často přebíjejí logiku (navigátor). Dospívající působí, že „dělá nesmysly“, ale ve skutečnosti se jeho mozek teprve učí, jak řídit auto života bezpečněji. Navíc výzkumy ukazují, že dospívající se učí z vlastní zkušenosti více než z toho, co slyší. Je tedy přirozené, že budou věci zkoušet a chybovat. Z těchto chyb se ale dokážou rychle poučit.

Ve 13, 14, 15 letech – Šlápni na to!

Amygdala je párová struktura mozku, která rozpoznává důležité a potenciálně nebezpečné podněty, spouští strach, radost, hněv i euforii a ukládá emocionální vzpomínky. Funguje jako citlivý alarm – spustí reakci i tehdy, když nejde o skutečné nebezpečí. Jejím cílem je udržet nás v bezpečí.

Proto jsou emoce dospívajících tak intenzivní, zejména v období 13–14 let. Smutek proto často vypadá jako zoufalství, kritiku prožívají jako tragédii a radost jako euforii. Řidič jede naplno. Emoce nejsou hrané, ale naplno, často celotělově prožívané a těžko regulovatelné.

Zpomal

Prefrontální kůra (PFC) je oblast mozku zodpovědná za plánování, sebekontrolu, pracovní paměť a schopnost vidět důsledky svých činů. Je to navigátor, který má radit a přibržďovat řidiče.

Dá se říci, že funguje trochu jako GPS – vyhodnotí nejlepší trasu s ohledem na mnoho faktorů. A asi to sami znáte: když si řeknete „Já vím líp než navigace“ a zvolíte jinou cestu, často pak jedete déle, stojíte v koloně nebo bloudíte. Navigátor prostě vidí víc než my v danou chvíli.

Jenže u dospívajících je tenhle navigátor ještě nezkušený:

• Prefrontální kůra dozrává nejpozději – až kolem 25. roku.

• Spojení mezi ní a amygdalou se postupně mění: v dětství má navrch amygdala, v adolescenci se vlivy vyrovnávají a až v dospělosti přebírá vedení PFC.

• Teprve tehdy získává navigátor dost zkušeností a autority, aby řidiče usměrnil.

Proč dospívající riskují?

Možná vás napadne: „Když je amygdala tak citlivá, neměli by se adolescent spíš bát a méně riskovat?“

Paradox je v tom, že amygdala není jen detektor nebezpečí, ale i centrum emocí obecně.

• To znamená, že stejně intenzivně spouští strach, hněv i nadšení.

• Pokud je situace spojená s odměnou, dobrodružstvím nebo uznáním vrstevníků, signál nadšení může snadno přehlušit varovný signál strachu.

• A protože navigátor (prefrontální kůra) ještě nemá dost síly, aby to vyvážil, vítězí často „to bude zábava!“ nad „to je nebezpečné.“

Právě proto dospívající riskují víc než dospělí. Ne že by necítili strach – ale jejich nadšení a touha po silných prožitcích ho snadno převálcují.

Co z toho plyne?

• Jejich emoce jsou opravdové a silné – řidič jede naplno.

• Logická kontrola je slabší – navigátor má ještě málo zkušeností.

• Proto dospívající riskují, reagují impulzivně a někdy nás svou logikou „nepřesvědčí“.

• Často vyhodnotí, že to nebyl dobrý nápad, až zpětně – nebo riziko vnímají, ale stojí jim to za pozitivní prožitek.

Dobrá zpráva: každý rok přináší posílení navigátora. Každá krize, konflikt nebo selhání je vlastně trénink, díky němuž se navigátor učí mluvit hlasitěji a jasněji.

Co si z toho odnést

1. Neočekávejte „dospělý rozum“ – navigátor ještě není plně vyzrálý.

2. Uznejte emoce – i když vám přijdou přehnané, pro řidiče jsou skutečné.

3. Dejte jim prostor k učení – každé rozhodnutí a jeho důsledky posilují propojení mezi řidičem a navigátorem.

4. Buďte vzorem klidného řízení – když zvládnete své emoce, učíte je, jak se to dělá.

Tip na doma

Až příště vaše dítě vybuchne, zkuste si v duchu říct:„Teď mluví řidič – a navigátor se to teprve učí.“

Pomůže vám to nebrat jejich reakci osobně a zůstat klidní.