Strach z budoucnosti: jak posilovat naději v nejisté době

Je 20:00,

celá rodina je doma a sledujete zprávy.

Jedna nepříjemná událost střídá druhou.

Válka na Blízkém východě, škrty v environmentální politice.

Cítíte napětí.

Najednou vaše dcera řekne:

„Stejně nic nemá smysl. Proč bych se učila, když bude válka? A když ne teď, tak za pár let kvůli vodě.“

Zaskočí vás síla její reakce… i vaše vlastní úzkost.

Rychle odpovíte:

„Ale prosím tě, ty to hned vidíš černě. Radši mysli pozitivně, třeba na to, kam pojedeš o prázdninách.“

Možná už ve chvíli, kdy to říkáte, cítíte, že to není ono. Že to není reakce, jakou byste chtěli dát.

Jenže zároveň nechcete její úzkost přiživovat. A tak se ji snažíte rychle uklidit.Změnit téma a vrátit věci do „normálu“.

Jenže co když to takhle nefunguje? Co když ta úzkost nezmizí, ale jen se přesune někam, kde na ni zůstane sama?

Úzkost odrážející realitu

V posledních letech se v psychologii stále častěji mluví o tzv. ekologické nebo klimatické úzkosti. Nejde o diagnózu ani poruchu. Spíš o přirozenou reakci na svět, který se mění způsobem, který není snadné uchopit ani předvídat. Projevuje se různě, jako strach z budoucnosti, pocity bezmoci, smutek, apatie někdy i vztek.

Pro dospívající je to jen jedna z vrstev širší nejistoty, ve které vyrůstají. Mluví se o tzv. VUCA světě. Světě, který je proměnlivý, nejistý, složitý a nejednoznačný.

Pocity, které dospívající popisují potvrzují i data. Velká část mladých lidí vnímá klimatickou změnu jako reálnou a aktuální. Zároveň s tím ale přichází i něco, co je pro ně často ještě těžší - pocit, že na situaci nemají vliv. A právě to často stojí za propadem do úzkosti.

Jak je na tom česká mládež?

Data z českého prostředí ukazují, že nejde o okrajové téma. Většina mladých lidí si uvědomuje, že změna klimatu už probíhá, a velká část z nich v souvislosti s tím prožívá obavy.

Významná část mladých zároveň popisuje pocity bezmoci, strachu nebo smutku. A právě bezmoc se ukazuje jako jeden z nejsilnějších faktorů, který jejich prožívání zesiluje.

V Česku to konkrétně vypadá takto:

• 84 % mladých Čechů (15–20 let) si uvědomuje, že změna klimatu již reálně probíhá (Daniš, 2023).

• Přibližně tři čtvrtiny dospívajících prožívají v souvislosti s klimatem obavy (Daniš, 2023).

• 45 % české generace Z a 39 % mileniálů pociťovalo v posledním měsíci úzkost ze změny klimatu. Zajímavostí je, že ač je toto číslo vysoké, je stále o 17–20 % nižší než světový průměr (Deloitte, 2024).

• Pocity bezmoci pociťuje při pomyšlení na klima přes 40 % mladých, kolem 30 % pociťuje strach, smutek či vztek (Daniš, 2023).

  
  

Proč to zasahuje právě mladé?

Dospívání je období, kdy si člověk začíná skládat představu o své budoucnosti. O tom, kam směřuje, co má smysl, do čeho se vyplatí investovat energii. Tahle představa ale potřebuje alespoň základní pocit stability. Něco, o co se dá opřít. Pokud se do toho začne promítat nejistota spojená s válkami, klimatickou krizí nebo ekonomickou situací, může se začít drolit i motivace. Ne proto, že by dospívající „nechtěl“, ale proto, že mu přestává dávat smysl, proč by měl.

To, co zvenku může působit jako rezignace, je často spíš výraz bezmoci a strachu.

Co pocit bezmoci zvyšuje:

1. Nejde jen o jedno téma aneb kumulující se stres

   Mladí dnes nečelí jen jedné hrozbě. Vedle klimatické krize vnímají (přímo nebo zprostředkovaně) i válku na Ukrajině, na Blízkém východě nebo ekonomické nejistoty.

   V českém kontextu se k tomu přidává i téma dostupnosti bydlení, které sami často shrnují větou:„Nedědíš, nebydlíš.“

   Tyto faktory se navzájem posilují a zvyšují celkový pocit existenciálního ohrožení.

   
   

2. Informační zahlcení jako podklad pro úzkost

   Mohlo by se zdát, že čím více toho mladí vědí, tím klidnější budou. Jenže výzkumy ukazují opak.

   Samotné informace úzkost často snižují jen omezeně. Pokud k nim chybí prostor pro emoce a způsoby, jak s nimi zacházet, může se z porozumění stát spíš zahlcení.

   Dospívající pak ví, co se děje, ale neví, co s tím.

   A právě v tomto bodě potřebují dospělé – ne proto, aby jim dodali další informace, ale aby je naučili, jak s nimi zacházet.

   
   

3. Pocit bezmoci jako jádro problému

   Jak už bylo zmíněno, pocit bezmoci patří mezi nejsilnější faktory na pozadí strachu a rezignace.

   Mnoho dospívajících neví, jak se zapojit, jak situaci ovlivnit nebo co vlastně mohou dělat. A pokud mají pocit, že nemají žádný vliv, přirozeně klesá i jejich motivace investovat energii do budoucnosti.

   Nejvíc vyčerpávající totiž často není samotný strach. Ale pocit, že se situací nejde nic dělat.

   
   

Proč nepomáhá zamést to pod koberec

Když rodič reaguje zlehčením nebo snahou odvést pozornost, většinou tím sleduje dobrý cíl, ochránit dítě před zahlcením.

Jenže dítě v tu chvíli nepotřebuje, aby jeho obava zmizela. Potřebuje, aby byla pochopena.

Pokud se to nestane, může si z takové situace odnést nejen strach, ale i pocit, že na něj zůstává samo.

A právě to je moment, kdy se úzkost může prohlubovat.

Co tedy nedělat:

• Nezlehčujte a nepopírejte - Věty jako „to se vyřeší“, „přeháníš“ nebo „však se zatím nic neděje“ mohou vést k tomu, že se dospívající cítí opuštění.

  Nezůstávají jen se strachem o svou budoucnost, ale i s pocitem, že na něj musí být sami.

  A to je situace, na kterou často ještě nemají dostatek zvládacích strategií. Ty se potřebují postupně naučit právě od nás dospělých.

  Jejich pocity a reakce jsou skutečné a dávají smysl.

  
  

• Nestrašte a nezahlcujte - I pro nás dospělé může být náročné stát tváří v tvář strachu a nejistotě.

  Pokud je to ale jen trochu možné, snažme se své emoce před dětmi udržet v takové míře, aby je nezaplavily. Pokud je pro vás těžké o situaci mluvit, můžete říct, že se na to teď necítíte, a vrátit se k tématu později. Až k rozhovoru dojde, je důležité nezůstat jen u hrozeb, ale hledat i konkrétní možnosti, co se dá dělat. I malé kroky totiž pomáhají vracet do situace alespoň špetku kontroly.

  
  

• Nepotlačujte emoce - Nezpracované emoce mohou vést k paralýze a bránit v posunu dál.

  Proto je důležité, aby měl dospívající prostor o svých pocitech mluvit – ať už s vámi, nebo s někým dalším (učitelem, trenérem, odborníkem).

  Sdílení otevírá cestu k tomu, jak se strachem zacházet.

  A postupně i k tomu, jak z něj přejít k aktivnějšímu přístupu – například zapojením do něčeho smysluplného.

Jak reagovat konstruktivně

1. Zastavte se a naslouchejte

Ve chvíli, kdy dospívající mluví o strachu z budoucnosti, nejde jen o obsah toho, co říkají. Jde o to, jestli v tom zůstávají sami, nebo s někým.

Prvním krokem nebývá vysvětlení ani řešení, ale zastavení.

Dát prostor tomu, co zaznělo. Naslouchat a nepřeskakovat to příliš rychle.

Věty jako „to dává smysl, že tě to napadá“ nebo „rozumím, že z toho můžeš mít strach“ mohou působit jednoduše, ale mají velkou váhu.

Dítě tím získává zkušenost, že jeho emoce nejsou problém, který je potřeba odstranit, ale něco, co se dá sdílet a unést. A právě to posiluje jeho odolnost.

2. Hledejte cestu od úzkosti k akci

Pocit bezmoci bývá pro dospívající často náročnější než samotný strach.

Proto dává smysl hledat, kde se může proměnit alespoň v malý pocit vlivu.

Ne ve smyslu velkých gest („zachráním svět“), ale v konkrétních krocích - zapojení do aktivit, dobrovolnictví, občanská angažovanost nebo drobné změny v každodenním chování (např. omezení fast fashion). Zkušenost, že mohou něco ovlivnit (byť v malém) pomáhá vracet do situace naději.

3. Zaměřte se na vizi a řešení

Místo popisu katastrof pomáhá mluvit i o tom, co už se děje a jaké existují možnosti adaptace.

Pomozte dospívajícím formulovat představu světa, ve kterém chtějí žít. Můžete společně hledat příklady řešení nebo inovací, které se v této oblasti objevují.

Tento krok je ale dobré přidávat až ve chvíli, kdy emoce trochu opadnou.

V případě silných emocí by mohl působit jako předčasný pozitivismus nebo snaha nepříjemné prožitky rychle „přepsat“.

4. Podporujte jejich i svou psychohygienu

Na tom, jak zvládáme velká témata, se výrazně podílí i naše každodenní realita. Kontakt s přírodou, pohyb, běžný rytmus dne nebo omezení neustálého přívalu negativních zpráv mají na psychiku větší vliv, než se může zdát. Dospívající často žijí ve velmi intenzivním informačním prostředí. Bez určitého odstupu se může úzkost snadno kumulovat.

I tady může rodič pomoci. Ne zákazem, ale společným hledáním rovnováhy. Pomoci může například pravidelný den bez technologií nebo omezení sledování zpráv hned po probuzení či před spaním.

5. Mluvte pravdivě, ale nezůstávejte jen u strachu

Když se téma dotýká války nebo jiných akutních hrozeb, je důležité zůstat pravdivý.

Zároveň ale pomáhá nezůstávat jen u popisu toho, co se děje. Důležité je ukazovat i to, co se děje v reakci na to. Jak lidé pomáhají. Jaké existují možnosti zapojení (viz demonstrace na Letné, humanitární pomoc aj.). Právě to vytváří most mezi strachem a smyslem. A pomáhá snižovat rezignaci i pasivitu.

6. Provázení nejistotou jako výbava do života

Cílem těchto rozhovorů není úzkost odstranit.

Ale pomoci dospívajícímu, aby v ní nezůstal sám, a aby se postupně učil, jak s úzksotí a strachem zacházet. A to je dovednost, kterou bude potřebovat bez ohledu na to, jak bude budoucnost vypadat.

Co si z toho odnést

Ekologická úzkost je projevem toho, že našim dětem na světě záleží. Naším úkolem není jejich strach „vyléčit“, ale být jim průvodci v tom, jak s ním efektivně pracovat. Musíme jim pomoci přejít od ochromujícího zoufalství k aktivní naději. K přesvědčení, že na jejich činech záleží a že budoucnost je stále v našich i jejich rukou.

Pokud by vás téma více zajímalo, doporučuji knihu Aknivní naděje: jak čelit zmatku naší doby a nezbláznit se.

Tip na doma

Až váš dospívající přijde s tím, že se bojí budoucnosti, zkuste si nejdřív připomenout, že jde o přirozenou reakci na hrozby, které se reálně dějí. Místo rychlé reakce se na chvíli zastavte a poslouchejte. I když to může být těžké.I když to ve vás samotných vyvolává nejistotu nebo strach. Tím, že zůstanete, dáváte najevo něco důležitého: že i v nejistých časech je možné být spolu v kontaktu.

A že vztah je něco, o co má smysl se opřít, i když budoucnost není jistá.

Pokud by vás nebo vaše dospívající toto téma zajímalo víc, můžete sáhnout například po knize„Aktivní naděje: Jak čelit zmatku naší doby a nezbláznit se.“

Zdroje

• Člověk v tísni. (2021, 22. září). Obavy z budoucnosti kvůli změně klimatu má více než 70 % mladých lidí. Přejí si, aby ČR snižovala emise skleníkových plynů, ukázal průzkum.

• Daniš, P. (2023, 24. května). Co žáci vědí o změně klimatu a jak se cítí? Učím o klimatu.

• Deloitte Česká republika. (2024, 21. června). Mladí Češi mají méně obav a úzkostí ze změn klimatu oproti Gen Z a mileniálům ve světě.

• Giannakopoulos, G. (2025). The youngest minds in a warming world: A review of climate change and child and adolescent mental health. Psychiatry International, 6(4), 119.

• Hickman, C., Marks, E., Pihkala, P., Clayton, S., Lewandowski, R. E., Mayall, E. E., Wray, B., Mellor, C., van Susteren, L., & van Susteren, L. (2021). Climate anxiety in children and young people and their beliefs about government responses to climate change: A global survey. The Lancet Planetary Health, 5(12), e863–e873.

• Hlinková, A. (2025). Prožívání ekologické úzkosti u mladých dospělých [Diplomová práce, Univerzita Karlova]. Digitální repozitář UK.

• Ministerstvo životního prostředí. (2025). Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty na léta 2026-2035: Analytická část.

• Národní institut SYRI. (2024, 6. listopadu). Výzkum SYRI se zaměří na mladé lidi.

• Vercammen, A., Wray, B., Crider, Y. S., Belkin, G., & Lawrance, E. L. (2025). Psychological impacts of climate change on US youth. Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), 122(16), e2311400122.

• Voštová, Z., & Nesvadbová, N. (2024, 17. března). Jak pracovat s emocemi dětí při výuce o změně klimatu. Učím o klimatu.