Už tam nechci chodit! Kdy dospívajícího nechat skončit?

Možná to znáte...

Váš syn chodí od první třídy na fotbal.

Nejdřív jste ho na tréninky vozili dvakrát týdně.

Postupně přibyly zápasy, soustředění, víkendy strávené u hřiště

a nekonečné množství zabláceného prádla. Fotbal ho bavil.

Měl tam kamarády. Těšil se na zápasy. Doma vám vyprávěl, kdo dal gól a co říkal trenér.

A pak jednoho dne, třeba ve třinácti, přijde domů a oznámí:

„Já už tam chodit nechci.“

Vy se zarazíte:

„Jak nechceš? Vždyť tě fotbal vždycky bavil.“

„No, už mě nebaví.“

A rodičovská hlava začne pracovat.

→ Máme ho nechat skončit?

→ Neměl by se naučit vydržet?

→ Co když si zvykne, že jakmile ho něco přestane bavit, jednoduše toho nechá?

A navíc, kolik času, energie a peněz už jste do toho za ty roky investovali.

→ Ale na druhou stranu, má smysl nutit ho dalších několik let do něčeho, co už dělat nechce?

Samozřejmě nemusí jít jen o sport. Stejnou situaci můžete zažívat s jakoukoli volnočasovou aktivitou, které se vaše dítě třeba několik let věnovalo, dříve ho bavila a teď, s příchodem dospívání, vám najednou oznamuje, že v ní pokračovat nechce.

Proč dospívající najednou přestávají chtít dělat to, co dříve milovali?

Jedna z věcí, která může být pro rodiče matoucí, je rychlost té změny.

Ještě před rokem vaše dítě řešilo každý fotbalový zápas. Teď nechce na trénink.

Ještě před dvěma lety hrálo doma na klavír i bez připomínání. Teď se s vámi hádá kvůli každé hodině.

Často to může vypadat, jako by se něco pokazilo.

Ve skutečnosti ale změna zájmů do období dospívání do určité míry patří.

A důvodů, proč se to děje, může být hned několik.

1. Dospívající hledají odpověď na otázku: „Kdo vlastně jsem?“

Dítě si často vybírá první zájmové aktivity ve věku, kdy o jeho životě ještě z velké části rozhodují rodiče.

V sedmi letech začne hrát fotbal.

V osmi chodit na klavír.

V devíti do skautu.

Jenže člověk, který si v osmi letech zamiloval fotbal, není úplně stejný člověk jako čtrnáctiletý dospívající.

Dospívání je obdobím, kdy mladí lidé mnohem intenzivněji přemýšlejí nad tím:

→ Co mě baví?

→ V čem jsem dobrý?

→ Kam patřím?

→ Co je vlastně moje?

→ Jak chci, aby mě ostatní vnímali?

A právě zájmové aktivity jsou jedním z míst, kde si na tyto otázky postupně odpovídají.

To, co bylo dlouhé roky samozřejmou součástí jejich života, proto mohou začít nově přehodnocovat. Zjišťují, jestli je daná aktivita pořád baví, jestli mezi lidi, kteří ji dělají, stále patří, nebo jestli je to ještě vůbec něco, čemu chtějí věnovat svůj čas.

Proto může být věta:

„Už nechci být ten, co pořád hraje fotbal.“

něco úplně jiného než:

„Dneska se mi nechce na trénink.“

V prvním případě může jít o mnohem hlubší proměnu toho, jak dospívající sám sebe vnímá a kým chce být. V tom druhém třeba jen o obyčejnou únavu nebo nechuť.

A je důležité tyto dvě věci nezaměňovat.

2. Věk hraje důležitou roli

V tomhle případě není věk jenom číslo a je třeba ho brát v potaz.

Jinak totiž budu reagovat na osmileté dítě, které chce po třech týdnech skončit s kytarou, protože

už se mu nechce cvičit. A jinak na sedmnáctiletého, který hraje devět let na klavír a několik měsíců

mi opakovaně říká, že už v tom nechce pokračovat.

U mladších dětí vytvářejí strukturu ještě velmi výrazně rodiče. Pomáhají jim překonávat počáteční frustraci, připomínají tréninky a drží určitou kontinuitu. A někdy úplně oprávněně řeknou:

„Teď ještě nekončíme.“

S postupujícím dospíváním by ale měl hlas dítěte získávat stále větší váhu.

Ne proto, že by třináctiletý nebo šestnáctiletý měl automaticky rozhodovat o všem.

Ale protože jedním z vývojových úkolů dospívání je právě postupně se učit:

→ Do čeho chci investovat svůj čas?

→ Čemu se chci zavázat?

→ Co už pro mě smysl nemá?

A také → Co se stane, když něco opustím?

U staršího dospívajícího proto podle mě není cílem rodiče udržet za každou cenu aktivity, které si vybral jako dítě. Cílem je spíš pomáhat mu učit se dělat promyšlená rozhodnutí o tom, čemu chce věnovat svůj čas a energii, a zároveň postupně nést důsledky těchto rozhodnutí.

3. Když zájem zůstává, ale něco přestává fungovat

Někdy se ale nezmění dítě. Změní se samotná aktivita.

Fotbal v osmi letech může znamenat dvakrát týdně trénink, partu kamarádů a sobotní zápas.

O pár let později už ale mohou přibývat další tréninky, výběry do týmů, větší soutěživost, hodnocení výkonu a celkově mnohem větší časová náročnost.

Podobně je to třeba s hudbou. Z počátečního hraní jednoduchých písniček se mohou postupně stát každodenní domácí cvičení, zkoušky, vystupování a repertoár, který si dítě vlastně samo nevybralo.

To, co dítěti vyhovovalo v devíti, mu proto nemusí vyhovovat ve čtrnácti.

A někdy skutečně nechce skončit s fotbalem.

→ Chce skončit s tímhle fotbalem.

→ S tímhle trenérem.

→ S tímhle týmem.

→ S tímhle množstvím tréninků.

Stejně tak dítě nemusí chtít skončit s hudbou. Možná chce skončit s konkrétním učitelem klavíru, změnit repertoár nebo způsob, jakým výuka probíhá.

Proto bych se vždycky ptala:

→ Co přesně chce dítě opustit?

Protože změnit prostředí nebo způsob, jakým aktivitu dělá, je něco úplně jiného než opustit celou aktivitu.

4. Když dospívající přestává být nejlepší

V dětství se navíc některým dětem daří velmi snadno.

Jsou rychlé. Talentované. Mají hudební sluch. Sport jim jde.

A tak si postupně mohou vytvořit představu:

Jsem ten, komu tohle jde.

Jenže s dospíváním se rozdíly mezi dětmi začínají zvětšovat a také mnohem více zviditelňovat.

→ Někdo rychleji fyzicky vyspěje.

→ Někdo začne více trénovat.

→ Někdo má větší talent.

→ Někdo se zkrátka v dané aktivitě začne posouvat rychleji.

A dítě, které bylo roky mezi nejlepšími, najednou není.

Přesunou ho do nižšího týmu. Nedostane hlavní roli.

Na koncertě udělá chybu. Náročnější skladba už mu nejde po dvou pokusech.

A právě v těchto chvílích bych s okamžitým ukončením aktivity byla opatrná.

Protože věta:

„Fotbal mě už nebaví.“

může někdy znamenat:

„Nebaví mě zažívat, že už nejsem nejlepší.“

A to je něco jiného.

5. Časová konkurence (kamarádi, škola, zájmy)

Ještě jeden faktor podle mě rodiče někdy podceňují.

Aktivita, která měla v životě desetiletého dítěte dostatek prostoru,

najednou soutěží s mnohem větším množstvím dalších věcí.

→ Se školou.

→ Kamarády.

→ Prvními vztahy.

→ Dalšími zájmy.

→ Později třeba i brigádou.

→ A také s úplně obyčejnou potřebou být někdy doma a nedělat vůbec nic.

V našem prostředí je to dobře vidět například v období přijímacích zkoušek. Některé děti tehdy kroužky nebo sport opouštějí ne proto, že by je přestaly bavit, ale proto, že mají pocit, že pokud budou svůj čas věnovat něčemu jinému než přípravě, u přijímaček neuspějí.

Ani tady tedy nemusí být problém v samotné aktivitě. Dospívající jen začíná mnohem více řešit, čemu

svůj omezený čas věnovat a čeho se naopak vzdát.

Proto když říká:

„Já už tam nechci chodit.“

může ve skutečnosti říkat:

„Když budu třikrát týdně na tréninku a celý víkend na zápasech, nezbývá mi čas skoro na nic jiného.“

A i to stojí za to brát vážně.

Ne každé vyhýbání se námaze je přetížení. Ale ne každé přetížení je lenost.

6. Když je změna těžká hlavně pro rodiče

Možná jste si dlouhé roky představovali, že vaše dítě bude hokejista, klavírista nebo atlet.

Dařilo se mu. Mělo výsledky. Vy jste do jeho aktivity investovali čas, energii, peníze a možná jste na něj byli také právem pyšní.

A pak s dospíváním přijde změna.

Dítě najednou říká, že už nechce pokračovat. Že ho to netáhne stejným směrem. Že by raději dělalo něco úplně jiného. Právě tady se někdy může stát, že rodič začne tlačit víc, než je zdrávo.

V takové chvíli podle mě stojí za to položit si otázku:

→ Pro koho je vlastně úspěch v této oblasti důležitý?

Pro mého dospívajícího?

Nebo hlavně pro mě?

Někdy si totiž skrze děti nevědomě plníme i svoje vlastní nenaplněné představy a ambice. Možná jsme sami chtěli sportovat na vyšší úrovni. Možná jsme toužili hrát na nástroj. Možná jsme si jednoduše vytvořili obraz toho, kým naše dítě jednou bude, a je pro nás těžké se ho vzdát. Nebo možná jde jen o tom, že oni vůbec mají ty možnosti a podle vás si jich neváží.

Přiznat si to sami před sebou nemusí být příjemné.

Může to ale celý proces výrazně zjednodušit.

Protože pak dokážeme lépe rozlišit, jestli dítě podporujeme v něčem, co je skutečně jeho, nebo jestli se ho snažíme udržet na cestě, kterou jsme si pro něj vysnili my.

Když chceme u dětí budovat vytrvalost, ale…

Každý z nás určitě u svých dětí někdy zaujal postoj: „To přece musí vydržet.“

V některých chvílích je to samozřejmě vhodné. Vytrvalost je pro dospělý život nezbytná a důležitá.

Z naší dospělé zkušenosti už víme, kolik věcí v životě nás nebaví, a přesto je musíme dělat.

Takže pokud dítě vždy ukončí aktivitu ve chvíli, kdy přijde první nepohodlí, o tuto důležitou zkušenost skutečně může přicházet.

Jenže výzkum zároveň nepodporuje jednoduchou představu, že vytrvalost znamená držet se stále stejného zájmu nebo cíle (Credé, Tynan & Harms, 2017). Vytrvalost neznamená neměnnost zájmů.

To, že člověk dokáže vydržet frustraci a náročné období, není totéž jako povinnost pokračovat celý život

v něčem, co si jednou vybral.

→ Dospívající může být velmi vytrvalý a přesto po osmi letech změnit sport.

→ Může poctivě několik let hrát na klavír a v patnácti zjistit, že ho mnohem víc baví zpěv.

→ Může skončit s atletikou a začít lézt.

To není automaticky selhání vytrvalosti.

Je to změna.

Schopnost poznat, kdy má smysl vytrvat a překonat období nepohodlí a kdy je naopak zdravější změnit směr, budeme potřebovat celý život.

Řešením není „Vydrž.“ ani „Tak toho nech.“

Oba extrémy totiž dítě připravují o něco důležitého.

Pokud rodiče pokaždé řeknou: „Co začneš, to dokončíš.“, mohou přehlédnout, že dítě dlouhodobě zůstává v prostředí, které mu nesedí, že je přetížené nebo že z aktivity jednoduše vyrostlo.

Pokud ale naopak řeknou: „Tak když tě to nebaví, už tam nechoď.“, mohou dítě připravit o zkušenost, že některé těžké období lze překonat. Tedy o zkušenost, že první frustrace, neúspěch nebo nepohodlí ještě nemusí automaticky znamenat, že je potřeba skončit.

Někdy je naopak užitečné chvíli vydržet, dát si čas a teprve potom se rozhodnout, jestli jde jen o náročné období, nebo o skutečnou ztrátu zájmu.

Právě proto mi přijde užitečné neřešit hned samotnou otázku „skončit, nebo vydržet“, ale nejprve zjistit, co se za touhou skončit vlastně skrývá.

Je rozdíl, jestli dítě ztratilo o aktivitu dlouhodobě zájem, jestli mu nevyhovuje prostředí, jestli je přetížené, nebo jestli právě prožívá neúspěch, frustraci či období, kdy se mu jednoduše nedaří.

Mnohem užitečnější mi proto připadá třetí možnost:

→ Zjistit, co se děje. A teprve potom rozhodovat.

Co se za větou „Už mě to nebaví.“ ukrývá?

Když se podíváme na výzkum motivace, napříč různými aktivitami se opakují tři velmi důležité oblasti.

Člověk potřebuje mít alespoň do určité míry pocit:

→ Je to moje.

→ Dokážu to.

→ Patřím sem.

V psychologii mluvíme o potřebě autonomie, kompetence a vztahovosti v rámci tzv. Self-Determination Theory. Výzkumy zaměřené přímo na dospívající ukazují, že naplnění těchto potřeb souvisí s větší pravděpodobností, že mladí lidé u aktivity zůstanou, zatímco jejich frustrace souvisí

s vyšší pravděpodobností odchodu (Madsen et al., 2024).

V dospívání se zároveň postupně proměňuje způsob, jakým jsou tyto potřeby naplňovány – v souvislosti s rostoucí autonomií, budováním identity a proměnou vztahů s rodiči i vrstevníky.

Do běžného rodičovského jazyka můžeme tuto teorii přeložit třeba takto:

A) Je to ještě jeho?

Chodí tam dítě proto, že samo chce?

Nebo už několik let pokračuje hlavně proto, že si rodiče přejí, aby nepřestalo?

Kdybychom na něj vůbec netlačili, chtělo by si z aktivity něco zachovat?

B) Má možnost zažívat, že něco zvládá?

Nemusí být nejlepší, ale potřebuje alespoň občas zažívat, že se může něco naučit a někam se posouvá.

Dlouhodobý pocit: „Všichni jsou lepší než já a stejně se nikdy nezlepším.“, dokáže motivaci velmi účinně ničit.

C) Je mu v kontaktu s ostatními dobře?

Má v týmu kamarády?

Cítí se mezi ostatními bezpečně?

Jaký má vztah s trenérem nebo učitelem?

Protože někdy není problém klavír, ale třeba učitel klavíru.

Někdy není problém fotbal, ale třeba spoluhráči v týmu.

A proto doporučuji nezačínat otázkou:

„Tak chceš skončit, nebo ne?“

Ale spíš:

→ Co tě na tom přestalo bavit?

→ Kdy tě to naposledy bavilo?

→ Je problém samotný fotbal, nebo něco kolem něj?

→ Kdyby byl jiný trenér, učitel nebo tým, změnilo by to něco?

→ Vadí ti spíš to, že se ti teď nedaří, nebo tě už opravdu nezajímá samotná aktivita?

→ Kdybys nemusel skončit úplně, ale chodil méně často, změnilo by to něco?

→ Co bys chtěl dělat místo toho?

Teprve potom totiž máme o čem rozhodovat.

Kdy je lepší chvíli počkat?

Jsou situace, kdy bych jako rodič s ukončením aktivity nespěchala.

Například když dítě sport stále v zásadě baví. Má tam kamarády. Prostředí je bezpečné. Není přetížené.

Ale minulý týden ho přesunuli do nižšího týmu a ono je zdrcené.

Nebo poprvé zjistilo, že už nestačí talent a bude potřeba opravdu trénovat.

V takové chvíli mi dává smysl říct něco jako:

„Vidím, že tě to hodně zklamalo. Nechci ale, abychom rozhodovali zrovna teď, když je to čerstvé. Ještě nějakou dobu budeš chodit a pak si znovu sedneme a řekneme si, jak to vidíš.“

Ne proto, abych dítěti ukázala: Nikdy nic nevzdávej.

Ale abych ho učila něco podle mě mnohem užitečnějšího:

Neděláme velká rozhodnutí jen proto, abychom co nejrychleji unikli momentálnímu nepohodlí.

A přesně tady mi dává velký smysl přístup psycholožky Lisy Damour (Damour & Ninan, 2022).

Pokud chce dítě skončit především proto, že poprvé zažilo, že není nejlepší, může být velmi cenné ještě chvíli pokračovat.

Ne proto, aby z něj jednou byl profesionální sportovec.

Ale proto, aby zažilo:

Můžu dělat něco, co mě baví, i když v tom nejsem nejlepší.

To je zkušenost, která se mu může hodit daleko za hranicemi zájmových aktivit.

Kdy naopak skončit?

Existuje ale i opačná situace. Dítě už o aktivitě dlouhodobě mluví stejně.

Nejde o jeden špatný týden ani o jednu prohru.

Zkusili jste změnit trenéra, počet tréninků nebo způsob výuky.

A přesto se nic nezměnilo.

Aktivita mu bere nepřiměřené množství času.

Dlouhodobě se tam necítí dobře.

Nebo má jasnou představu o něčem jiném, čemu by svůj čas chtělo věnovat.

Pak podle mě není potřeba za každou cenu dokazovat, že „u nás se věci nevzdávají“.

Možná totiž vůbec nic nevzdává.

Možná jen mění směr.

Skončit s jednou věcí není totéž jako

přestat dělat úplně všechno

Tady se dostáváme k rozdílu, který považuji za jeden z nejdůležitějších.

Je něco jiného, když dítě řekne:

„Už nechci hrát fotbal. Chtěl bych zkusit lezení.“

A když postupně říká:

„Nechci fotbal.“

„Nechci nikam chodit.“

„Nechci nic zkusit.“

„Nechci být s nikým.“

Organizované aktivity totiž dětem a dospívajícím často nepřinášejí jen konkrétní dovednost.

Fotbal není jen fotbal. Je to také pohyb, parta lidí, zkušenost, že někam patřím, pravidelná struktura týdne, kontakt s dospělým mimo rodinu a možnost zažívat, že se v něčem postupně zlepšuji.

Klavír zase není jen schopnost zahrát skladbu. Je to také dlouhodobá práce na něčem, tvořivost, zkušenost s učením a někdy i důležitá součást identity.

Proto nemusíme za každou cenu chránit konkrétní kroužek.

Podle mě ale stojí za to chránit to, co dítěti smysluplné aktivity v životě přinášejí.

A tak můžeme říct:

„Nemusíš dál chodit na fotbal. Ale pojďme přemýšlet, co budeš dělat místo něj.“

Nemusí to být další organizovaný sport. Může to být lezení, posilovna, běhání nebo basket s kamarády.

Stejně tak dítě, které končí s formální výukou klavíru, nemusí přestat s hudbou. Může začít hrát v kapele, zpívat, přejít na jiný nástroj nebo si hudbu ponechat jen pro radost.

Nejde tedy o to mít za každou cenu odškrtnutý jeden kroužek týdně.

Mnohem důležitější je dívat se na celý život dítěte.

→ Má dost pohybu?

→ Má vztahy mimo rodinu?

→ Má něco, co ho aktivně zajímá?

→ Zažívá někde, že něco postupně zvládá?

→ Má ale zároveň i dost volného času?

A ještě jeden důvod, proč bych byla opatrná ve chvíli, kdy dospívající postupně opouští úplně všechny aktivity.

Výzkumy ukazují, že zapojení do organizovaných volnočasových aktivit u dospívajících souvisí s nižším výskytem některých rizikových projevů. Neznamená to samozřejmě, že samotný kroužek dítě před rizikovým chováním automaticky ochrání nebo že dítě bez kroužku začne experimentovat s alkoholem, kouřením či jiným rizikovým chováním (Badura et al., 2017).

Spíš je dobré přemýšlet nad tím, co všechno smysluplná aktivita může do života dospívajícího přinášet: strukturu času, vztahy s vrstevníky, kontakt s dalšími dospělými, pocit sounáležitosti, možnost v něčem růst a pravidelně zažívat, že má něco, co je jeho.

Proto bych větší pozornost věnovala hlavně situaci, kdy dospívající neopouští jeden konkrétní kroužek, ale postupně se stahuje ze všeho, co jeho život dříve aktivně naplňovalo. Tohle všechno je podle mě důležitější než věrnost jednomu konkrétnímu zájmu.

Co dělat, když doma uslyšíte:

„Už tam chodit nechci.“

Nemusíte hned rozhodnout. A už vůbec nemusíte během prvních pěti minut vyřešit,

jestli dítě na fotbal půjde ještě tenhle pátek. Nejdřív zkuste pochopit, co se změnilo.

→ Ptejte se.

→ Poslouchejte.

→ Zjišťujte, zda je problém v aktivitě samotné, ve vztazích, ve výkonu, v množství času nebo v tom, že dítě jednoduše dospělo někam jinam.

Pak teprve se rozhodujte o tom, zda je potřeba:

→ vydržet krátkodobou frustraci,

→ změnit podmínky,

→ dát si pauzu,

→ změnit aktivitu,

→ nebo skutečně skončit.

Protože: Ne každé skončení je vzdávání.

A zároveň: Ne každá nechuť je důvod skončit.

Možná tedy naším rodičovským úkolem není za každou cenu hlídat, aby dítě nikdy nic nevzdalo.

Ale pomoci mu postupně poznávat rozdíl mezi tím, kdy utíká před obyčejným nepohodlím a kdy už mu jeho zkušenost říká: „Tohle už pro mě není správná cesta.“

Co ale jako rodiče můžeme po celou dobu držet z určitého nadhledu v patrnosti, je to, aby spolu s jedním fotbalem, klavírem nebo skautem postupně nezmizel i pohyb, vztahy, zájem, radost z učení a zkušenost, že stojí za to něčemu věnovat čas a energii.

Protože vytrvalost nemusí znamenat zůstat navždy u stejné věci.

A autonomie nemusí znamenat: „Tak si dělej, co chceš.“

Mezi těmito dvěma extrémy je poměrně velký prostor.

A právě v něm se dospívající postupně učí rozhodovat o vlastním životě.

Tip na doma

Pokud se váš dospívající nakonec rozhodne s aktivitou skončit,

pomozte mu naplánovat i to, jak to udělá.

→ Jak své rozhodnutí oznámí trenérovi, učiteli nebo vedoucímu?

→ Jak se rozloučí s lidmi ve skupině nebo týmu?

→ Je potřeba něco dokončit, vrátit nebo předat?

A pak se za celým obdobím můžete společně ohlédnout i doma.

→ Co se během těch let naučil?

→ Co mu aktivita dala?

→ V čem se díky ní posunul?

→ Co mu přinesla do vztahů, sebevědomí nebo třeba schopnosti zvládat náročné situace?

→ A jak se za dobu, kdy se jí věnoval, změnil on sám?

Konec totiž nemusí znamenat, že předchozí roky byly zbytečné.

To, co si z nich dospívající odnáší, může zůstat důležitou součástí jeho života i ve chvíli, kdy samotná aktivita končí.

Umět věci dobře ukončovat a jejich konce zdravě integrovat do vlastního životního příběhu je důležitá dovednost. Dát si na ukončení dostatek času, prostor pro rozloučení i emoce a dokázat se za tím, co končí, ohlédnout je něco, co váš dospívající využije v průběhu celého života.

Zdroje

• Badura, P., Sigmundova, D., Sigmund, E., Madarasova Geckova, A., van Dijk, J. P., & Reijneveld, S. A. (2017). Participation in organized leisure-time activities and risk behaviors in Czech adolescents. International Journal of Public Health, 62(3), 387–396. https://doi.org/10.1007/s00038-016-0930-9

• Credé, M., Tynan, M. C., & Harms, P. D. (2017). Much ado about grit: A meta-analytic synthesis of the grit literature. Journal of Personality and Social Psychology, 113(3), 492–511. https://doi.org/10.1037/pspp0000102

• Damour, L., & Ninan, R. (Hosts). (2022, September 13). My kids lose it when they make sports mistakes. How can I help?(Episode 85) [Audio podcast episode]. Ask Lisa: The Psychology of Parenting.

• García Calvo, T., Cervelló, E., Jiménez, R., Iglesias, D., & Moreno Murcia, J. A. (2010). Using self-determination theory to explain sport persistence and dropout in adolescent athletes. The Spanish Journal of Psychology, 13(2), 677–684. https://doi.org/10.1017/S1138741600002341

• Nielsen, G., Wikman, J. M., Appleton, P. R., Bentsen, P., & Elsborg, P. (2024). Predicting adolescents’ continuation in club sports: A prospective cohort study of the importance of personal and contextual motivational factors in five sports in Denmark. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 34(4), Article e14616. https://doi.org/10.1111/sms.14616

• Wieser, M., Novak-Geiger, V., & Müller, F. H. (2024). Who stays? Who goes? Motivation and tendency to drop out in music schools. Frontiers in Psychology, 15, Article 1378843. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2024.1378843