Na dovolenou nejedu! Proč dospívající nechtějí trávit léto s rodiči?

Možná to znáte...

Sedíte u nedělního oběda a dolaďujete poslední detaily před srpnovou dovolenou (kdo bude zalévat kytky, hlídat psa aj.). Už několik let jezdíte na stejné místo, ve stejném termínu. Děti tam mají oblíbenou pláž, vy svou oblíbenou restauraci. Všichni dobře vědí, co je čeká.

Najednou se ale vaše patnáctiletá dcera ozve:

„To můžu dělat přece já, když nikam nejedu. Říkala jsem vám to už v únoru, než se to platilo.“

Když to slyšíte, jste v šoku.

Opravdu to říkala.

Jen jste si mysleli, že to tak nemyslí.

Vždyť přece jezdí každý rok. Tak pojede i letos.

V návalu překvapení a naštvání vyhrknete:

„Jak nikam nejedeš? A kdo si myslíš, že se o tebe bude starat?“

Uvnitř jste ale hlavně zmatení.

Vůbec nerozumíte tomu, co se změnilo.

Vždyť to tam měla ráda.

Do podobné situace se během letních měsíců dostává mnoho rodičů. Ať už jde o delší dovolenou, prodloužený víkend nebo jednodenní výlet.

Přestože podobná věta může znít jako odmítnutí rodiny, ve většině případů znamená něco úplně jiného.

Pojďme se společně podívat na to, co se za ní může skrývat.

Dospívající mají dva důležité úkoly

1. Vytvořit si vlastní identitu.

Zjistit, kdo jsou, co je baví, kam patří a jak chtějí žít.

2. Postupně se osamostatnit od rodičů.

Ne proto, že by je přestali mít rádi. Ale protože se připravují na život bez nich.

Právě proto bývá dospívání pro rodiče někdy tak matoucí.

Dospívající totiž často rodiče současně potřebují a zároveň se od nich vzdalují.

Jeden den si přejí být sami. Druhý den potřebují obejmout.

Jednou vaši radu odmítají. O páhodin nebo dní později si o ni sami řeknou.

Touha po větší samostatnosti je totiž jedním z hlavních motorů dospívání a letní režim, společně s rodinnou dovolenou bývají místem, kde se tato potřeba velmi výrazně ukáže.

Kamarádi nejsou konkurence

Jednou z věcí, která bývá pro rodiče nejtěžší, je sledovat, jak se z jejich na rodinný čas orientovaného dítěte stává člověk, jehož svět se stále více točí kolem kamarádů.

Z pohledu vývoje je to ale zcela normální a dokonce to poukazuje na zdravý průběh dospívání.

Vrstevníci se v dospívání stávají důležitým prostředím, ve kterém si mladí lidé zkoušejí odpovídat na otázky:

• Kdo jsem?

• Kam patřím?

• Jak působím na ostatní?

• Jak obstojím bez rodičů?

Neznamená to, že by rodiče přestali být důležití.

Jen se rozšiřuje okruh lidí, od kterých se dospívající učí, kým jsou.

A rodiče získávají postupně novou roli.

Proto když dospívající chce dát přednost kamarádům a svému programu před rodinnou dovolenou, nemusí to znamenat, že se vztah s vámi zhoršuje. Často to znamená, že se vyvíjí přesně tak, jak má.

Co za tím ještě může být?

Touha být s kamarády je jen jedním z důvodů.

Když ale nahlédneme do světa dospívajících, bývá toho v pozadí mnohem víc.

Léto pro ně totiž není jen obdobím bez školy.

Je to čas, kdy se najednou potkává hned několik důležitých vývojových témat.

• Více volného času.

• Méně struktury.

• Více příležitostí být s vrstevníky.

• První vážnější vztahy.

• První zkušenosti se samostatností.

• A také větší prostor zkoušet si život po svém.

Není proto překvapivé, že právě během letních měsíců bývá potřeba osamostatňování výraznější než během školního roku. Podílí se na tom také:

1. Obava, že o něco přijdou

Možná si vzpomenete na dobu, kdy jste byli mladí. Na pocit, že se něco důležitého děje právě ve chvíli, kdy tam nejste. Dnes pro tento pocit používáme anglickou zkratku FOMO (fear of missing out) – strach, že o něco přijdeme.

U dnešních dospívajících bývá tento pocit často ještě intenzivnější. Nejen proto, že jsou pro ně vrstevníci mimořádně důležití, ale také proto, že díky sociálním sítím vidí v reálném čase všechno, co se děje bez nich.

• Kamarádi jsou na koupališti.

• Parta je na koncertě.

• Někdo pořádá grilování.

• Někdo jiný slaví narozeniny.

A oni sedí s rodiči stovky kilometrů daleko.

To, co rodiče vnímají jako příjemný odpočinek, může dospívající prožívat jako pocit, že mu uniká něco důležitého.

2. První lásky a vztahy

Dalším důvodem mohou být první romantické vztahy. Ať už jde o skutečný vztah, zamilovanost nebo někoho, koho by chtěli lépe poznat. To, co dospělým může připadat jako letní románek, bývá pro dospívajícího jednou z nejdůležitějších věcí v jeho životě.

Není proto divu, že motivace odjet na dva týdny s rodiči může náhle výrazně klesnout. Nejen když už partnera mají. Někdy stačí, že se konečně začalo něco dít s člověkem, který se jim líbí. A představa, že právě teď odjedou na dva týdny pryč, může být z jejich pohledu téměř katastrofická.

3. První příležitost vyzkoušet si větší samostatnost

Brigáda. Dobrovolnictví. Tábor v roli instruktora. Vlastní výdělek. Větší odpovědnost. Možná tedy nejde o to, že by nechtěli být s rodinou. Možná se snaží udělat první krok směrem k dospělosti.

4. Větší potřeba soukromí

Dítě, které vám ještě před pár lety vyprávělo každý detail svého dne, najednou zavírá dveře od pokoje. Ne proto, že by vás přestalo mít rádo. Ale protože si postupně vytváří vlastní psychologický prostor. Na dovolené se to může projevit neochotou sdílet pokoj se sourozencem, potřebou být chvíli o samotě nebo odporem k představě, že bude celý den pod dohledem rodičů.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc.

5. Touha rozhodovat o sobě a svém životě

O tom, kde budu.

S kým budu.

Co budu dělat.

V dětství většinu těchto rozhodnutí dělají rodiče. V dospívání se ale přirozeně objevuje potřeba mít na svůj život větší vliv. A právě proto může být náročné, když je celé léto naplánované bez jejich účasti.

Když tedy dospívající řekne:

„Nikam s vámi nejedu.“

často tím zároveň říká:

„Mám vlastní plány.“ „Potřebuji víc svobody.“ „Chci být s kamarády.“ „Potřebuji si vyzkoušet život trochu po svém.“

To samozřejmě neznamená, že vás to nebude mrzet.

Může ale pomoci vědět, že za tím většinou nestojí odmítání vás jako rodičů, ale mnohem častěji snaha najít vlastní místo ve světě.

Někdy není problém dovolená. Ale její podoba.

Když se s dospívajícími bavím o podobných situacích, často si všimnu jedné věci.

Mnohdy neodmítají společný čas.

Odmítají podobu společného času.

Jako rodiče totiž často plánujeme dovolenou pro dítě, které už doma dávno nemáme.

• Stejné místo.

• Stejný program.

• Stejné rodinné rituály.

• Stejná očekávání.

Jenže zatímco nám v hlavě pořád běhá obraz desetiletého dítěte, vedle nás už sedí patnáctiletý člověk, který nejvíc ze všeho (hormonálně i neurobiologicky) touží po nových zážitcích.

A navíc potřebuje:

• Více soukromí.

• Více možností rozhodovat.

• Více prostoru pro vlastní program.

• Více příležitostí být sám sebou.

  
  

Nejde tedy o otázku:

„Chce s námi být?“ „Má nás rád/a?“

Jde spíše o to, zda:

„Může být s rodinou způsobem, který odpovídá jeho současnému věku?“

A také o to, jak půjdeme sladění vzájemných potřeb naproti.

Jak reagovat, když se to děje u vás doma?

První reakce na odmítnutí společné dovolené nebo výletu bývá často emocionální.

A není se čemu divit.

Nejen že vás může bolet představa, že vaše dítě už nechce trávit čas s rodinou tak jako dřív. Zároveň se během několika minut objeví spousta praktických otázek.

• Jak to tedy uděláme?

• Může zůstat doma samo?

• Kdo na něj dohlédne?

• Je na to vůbec připravené?

Naše tělo navíc obvykle reaguje na změnu nejistotou. Přicházíme o něco, co bylo roky známé, předvídatelné a bezpečné.

Pokud se vám podobná situace stane, zkuste si nejdříve dopřát chvíli času.

Nadechnout se.

Nedělat ukvapené závěry.

A hlavně si připomenout, že možná slyšíte něco jiného, než co vám váš dospívající skutečně chce sdělit.

Výroky dospívajících totiž často znějí velmi razantně.

Ne vždy proto, že by tak razantní skutečně chtěli být.

Někdy je jednoduše nenapadá jiné řešení.

Buď jedu nebo nejedu. Nic mezi tím.

Než se tedy pustíte do konkrétního plánování a hledání řešení, zkuste společně projít několik kroků.

1. Nejprve se ptejte

Místo okamžitého:

„Tak na to zapomeň. Jedeme všichni.“

zkuste začít otázkami:

„Pověz mi o tom víc.“ „Co ti na tom nejvíc vadí?“ „Jak sis představoval léto ty?“

Ne proto, že by dospívající měl automaticky dostat vše, co chce.

Ale proto, že zatím nevíte, co se za jeho odmítnutím skrývá.

• Možná nechce přijít o brigádu.

• Možná ho trápí představa, že dva týdny neuvidí kamarády.

• Možná mu vadí něco úplně jiného.

Dokud neznáte důvod, je těžké hledat řešení.

Navíc právě snaha porozumět perspektivě dospívajícího výrazně snižuje pravděpodobnost, že se z rozhovoru stane mocenský boj.

2. Dejte najevo, že jeho pohled dává smysl

To neznamená souhlasit.

To neznamená ustoupit.

To neznamená změnit plán.

Znamená to dát najevo, že rozumíte tomu, co je pro něj v sázce.

Například:

„Chápu, že je pro tebe důležité být o prázdninách s kamarády.“

„Rozumím, že tě mrzí, že jsme se tě na tvůj názor moc neptali.“

„Dává smysl, že máš jiné představy o létě než před pár lety.“

Porozumění neznamená souhlas.

Právě tímto způsobem podporujeme autonomii dospívajícího, aniž bychom se vzdávali své rodičovské role.

3. Hledejte potřeby schované za požadavkem

Požadavek zní:

„Chci zůstat doma.“

Jenže skutečná potřeba může být úplně jiná.

Může jít o:

• více autonomie,

• více kontaktu s kamarády,

• větší možnost ovlivňovat vlastní program,

• více soukromí,

• první zkušenost se samostatností.

Požadavek a potřeba nejsou vždy totéž.

Když se podaří objevit skutečnou potřebu, bývá mnohem jednodušší najít řešení, které bude fungovat všem.

4. Nabídněte svůj pohled

Tento krok je nesmírně důležitý.

Mnoho rodičů jím ale začíná.

A právě proto často nefunguje.

Pokud se dítě cítí pod tlakem, nevyslyšené nebo nepochopené, vaše argumenty většinou ani neuslyší. Pokud jste ale věnovali dostatek času předchozím krokům, je mnohem větší šance, že bude připravené poslouchat i vás.

Můžete například říct:

„Chápu, jak to cítíš a jak bys to chtěl mít. Zároveň bych ti chtěla vysvětlit, proč je pro nás společná dovolená důležitá.“„Máme pocit, že se během roku skoro nepotkáváme.“„Rádi bychom měli čas být spolu.“

Nebo:

„Rozumím tomu, že bys chtěl zůstat doma. Zároveň zatím nemáme pocit, že je bezpečné, abys tady byl dva týdny úplně sám. Pojďme společně vymyslet, jak můžeš zůstat v kontaktu s kamarády, i když pojedeš s námi.“

Dospívající mnohem snáz přijímají hranice ve chvíli, kdy mají pocit, že byl nejprve vyslyšen jejich pohled.

5. Hledejte řešení společně

Podpora autonomie neznamená rezignovat.

Neznamená všechno dovolit.

A neznamená ani automaticky ustoupit.

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že dospívající prospívají nejvíce tehdy, když rodiče dokážou kombinovat jasné hranice se zájmem o to, jak situaci vidí dospívající.

Místo zaměření se na to: „Kdo vyhraje?“, zkuste hledat odpověď na otázku:

„Jak můžeme zohlednit potřeby nás všech?“

Možná vám pomůže představit si, že dovolenou plánujete se svým nejlepším kamarádem.

Také byste mu pravděpodobně neřekli: „Bude to takhle a hotovo.“ A podobně fungují i vztahy s dospívajícími. Neznamená to, že rozhodují o všem. Znamená to, že jejich hlas má v rozhodování své místo.

Někdy může pomoci kratší dovolená. Jindy možnost podílet se na programu. Někdy část léta s rodinou a část s kamarády. A někdy se možná opravdu domluvíte, že letos zůstane doma - za předem jasně domluvených podmínek.

Neexistuje jedno správné řešení.

Existuje ale velký rozdíl mezi společně hledaným kompromisem a rozhodnutím, které je jedné straně pouze oznámeno.

Paradox autonomie

Možná to zní zvláštně, ale jedním z paradoxů dospívání je, že čím více prostoru pro zdravou samostatnost dospívající dostávají, tím méně často o ni bojují.

Když mají pocit, že jejich hlas někdo slyší, že mohou ovlivnit alespoň část rozhodnutí a že jejich potřeby nejsou automaticky odmítány, bývají často mnohem ochotnější spolupracovat.

Naopak ve chvíli, kdy mají pocit, že o všem rozhodují druzí, bývá odpor silnější.

To neznamená, že by rodiče měli ustoupit všem požadavkům.

Znamená to spíše hledat rovnováhu mezi vedením a postupným předáváním odpovědnosti.

Protože potřeba větší samostatnosti neznamená, že vás dospívající přestal potřebovat.

Znamená jen, že vás potřebuje jinak než dřív.

Má jet, nebo nemá jet?

Má tedy jet, nebo ne?

To je otázka, kterou si po přečtení podobného článku klade většina rodičů.

A možná vás zklamu, ale neexistuje na ni univerzální odpověď.

Neexistuje věk, od kterého by bylo automaticky správné nechat dospívajícího doma.

Neexistuje ani pravidlo, že rodinná dovolená musí mít vždy přednost před jeho vlastními plány.

Při rozhodování je proto užitečné oddělit dvě věci:

Pocity a realitu.

S tím, že u pocitů ustupovat nemusíte, u reality musíte rozhodnout.

Pocit:

„Nechci jet.“

je legitimní.

• Dospívající má právo být zklamaný.

• Má právo chtít trávit čas jinak.

• Má právo mít vlastní názor.

To ale ještě automaticky neznamená, že dostane přesně to, co chce.

Rodiče totiž stále nesou odpovědnost za jeho bezpečí a celkovou pohodu.

Otázka proto nezní:

„Chce jet?“

Ale spíše:

„Je připravený na variantu, kterou navrhuje?“

Na co se při rozhodování zaměřit?

Místo hledání správného věku bývá užitečnější podívat se na konkrétní schopnosti vašeho dospívajícího.

• Dokáže si zorganizovat běžný den?

• Umí se postarat o jídlo, spánek a základní povinnosti?

• Dodržuje dlouhodobě dohody?

• Ví, co dělat v krizové situaci?

• Dokáže si říct o pomoc?

• Bude v okolí někdo, do na to může dohlédnout?

A možná ještě důležitější otázka:

Má realistickou představu o tom, jak bude jeho plán vypadat?

Je totiž rozdíl mezi:

„Chci zůstat doma.“

a

„Chci zůstat doma a mám promyšlené, jak budu fungovat.“

Stejně tak je rozdíl mezi:

„Nechci jet, protože tam bude nuda.“

a

„Nechci jet, protože mám domluvenou brigádu, na které mi záleží.“

Kdy bývá rozumné více ustoupit?

Často tehdy, když dospívající:

• Dlouhodobě ukazuje, že zvládá odpovědnost.

• Má smysluplné vlastní plány.

• Umí o nich mluvit.

• Dodržuje dohody.

• A hlavním problémem není bezpečí, ale například délka dovolené, termín, soukromí nebo potřeba být s vrstevníky.

V takových situacích může dávat smysl hledat kompromisy. Například kratší pobyt, pozdější příjezd, dřívější návrat. Nebo rozdělení léta na část s rodinou a část podle představ dospívajícího.

Kdy je naopak na místě trvat více na společném odjezdu?

Především tehdy, když rodiče mají oprávněné obavy o bezpečí nebo zvládání samostatnosti.

Pokud dospívající dlouhodobě nedodržuje dohody, jedná impulzivně nebo prochází náročným obdobím, nemusí být větší míra samostatnosti v tuto chvíli nejlepší volbou.

Podobně pokud je za odmítáním dovolené něco hlubšího než potřeba autonomie.

Někdy totiž věta: „Nikam s vámi nejedu.“, ve skutečnosti skrývá úplně jiný problém, který potřebuje pozornost, jako třeba:

• neochotu ukázat se před vámi v plavkách,

• strach z narušení striktního jídelního režimu,

• nemožnost chodit do fitka,

• neschopnost vydržet 14 dní bez PC.

V takových případech doporučuji kontaktovat odborníka.

Změna perspektivy

Možná ta nejdůležitější otázka nakonec nemusí být:

„Má jet, nebo nemá jet?“

Podstatné ale je se ptát:

„Co se prostřednictvím této situace může naučit?“

A pokud se vám podaří touto situací dobře projít, učí se toho opravdu hodně.

Konkrétně:

• Vyjadřovat své potřeby.

• Naslouchat potřebám druhých.

• Vyjednávat.

• Dělat kompromisy.

• Nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

• Starat se sám o sebe a domácnost.

Protože právě to jsou dovednosti, které bude potřebovat ještě dlouho poté, co poslední rodinná dovolená skončí.

Když zůstane doma

Pokud vaše domluva nakonec dopadne tak, že váš dospívající opravdu zůstane doma sám, berte to jako významný krok na cestě k samostatnosti.

Ne jako test, který musí zvládnout na jedničku.

A už vůbec ne jako situaci, ve které čekáte na první chybu, abyste si potvrdili, že na to ještě není připravený.

Samostatnost se totiž neučí tím, že ji dostaneme ze dne na den. Učí se postupně.

Pokud ještě nikdy nezůstával doma delší dobu sám, může být užitečné začít menšími kroky. Třeba zkušebním víkendem, během kterého společně zjistíte, co funguje dobře a co je naopak potřeba ještě doladit.

Místo otázky:

„Zvládne to?“

zkuste přemýšlet spíše:

„Co potřebuje, aby to zvládl?“

Ještě před odjezdem si proto společně sedněte a domluvte se na několika praktických věcech.

Například:

• Kdy a jak se vám bude ozývat (osvědčuje se třeba krátká zpráva ráno a večer)?

• Jak bude řešit jídlo a co všechno zvládne připravit sám?

• Jak se bude starat o domácnost?

• Jak bude hospodařit s penězi?

• Komu může zavolat, kdyby se něco stalo?

• Jaká pravidla platí pro návštěvy kamarádů?

• Jak je to s přespáváním mimo domov?

• Jaká očekávání máte ohledně používání technologií?

Nejde o kontrolu.

Jde o to, aby měl dospívající jasnou představu o tom, co samostatnost v praxi znamená.

Stejně důležité je mu dát mu najevo, že pokud se něco nepovede, nechcete, aby problém schovával.

Chcete, aby vám zavolal. Protože právě to je skutečná známka zralosti.

Ne to, že nikdy neudělá chybu.

Ale že si dokáže říct o pomoc, když ji potřebuje.

A možná právě tady se rozhoduje o tom nejdůležitějším. O tom, zda si i v období rostoucí samostatnosti zachováte vztah, ve kterém za vámi může přijít, když bude něco těžké.

Proto se zkuste nezlobit, když vám zavolá s problémem. I kdyby byl důsledkem jeho vlastního špatného rozhodnutí. Právě v takových chvílích totiž budujete vzájemnost a ta je důležitější než schopnost zůstat týden doma bez dozoru.

Budujete vztah, ve kterém ví, že se na vás může obrátit, i když se věci nepovedou

Co si z toho odnést

Když dospívající řekne: „Nikam s vámi nejedu.“

možná tím neříká: „Nechci s vámi trávit časi.“

Možná tím říká:

„Potřebuji víc prostoru na to, naučit se žít sám.“

A právě to je jeden z nejdůležitějších úkolů dospívání.

Tip na doma

Až budete příště s dospívajícím řešit dovolenou, výlet nebo jinou podobnou situaci, zkuste si položit jednu jednoduchou otázku:

Jak bych o tom mluvil/a se svým nejlepším kamarádem?

Pravděpodobně byste mu neřekli: „Bude to takhle a hotovo.“

• Nejspíš byste se zajímali o jeho důvody.

• Ptali se, co mu vadí.

• Vysvětlili svůj pohled.

• Společně hledali řešení, které bude přijatelné pro oba.

Samozřejmě, že vztah rodiče a dospívajícího není vztah dvou kamarádů.

Rodiče stále nesou odpovědnost za bezpečí a některá konečná rozhodnutí.

I přesto může být tato otázka užitečnou připomínkou, že i dospívající chtějí být slyšeni, bráni vážně a mít možnost ovlivnit věci, které se jich týkají. A v takovém případě bývá mnohem větší šance, že budou ochotní naslouchat i oni vám.